?

Pro výpočet aktuálního kariérního skóre využíváme uživatelské hodnocení u filmů a seriálů skrz celou kariéru tvůrce. Největší váhu pro výpočet mají poslední díla kariéry. Výsledné číslo ovlivňuje také popularita, oblíbenost a získání filmového ocenění.

Pro výpočet kariérního skóre nebyly splněny podmínky.

Aleqsandre Jagarbekovi: Filmy a seriály

  • Strom přání
    Strom přání (1976)
    Film
    Film jakoby o všem a o ničem, tak charakterizoval Tengiz Abuladze své vyprávění o jedné vesnici, do které přijede mladičká Marita, jejíž krása rozvíří skrývané vášně obyvatel. Výtvarně působivý film s galerií rázovitých postaviček, z nichž každá má své přání. Gruzínský režisér Tengiz Abuladze patří k těm tvůrcům, kteří se groteskní "podivínskou" poetiku, tolik příznačnou pro pozorování rázovitých venkovských figurek, snažili povznést k metaforicky zacílené výpovědi. Strom přání, natočený v poezií prosycených, významotvorných barvách, je toho důkazem. Motiv rudé barvy krve i květů, někdy až jakoby šplíchnuté do obrazu, se mění ve výraz naděje. Už samotný název skrývá symbol: v bájný strom by měl zbavit bídy každého, kdo jej nalezne. Námět poskytl Georgi Leonidze svými veršovanými povídkami, ve filmu pospojovanými do pestré mozaiky. Proto ve filmu vystupuje překvapivě obsáhlý shluk postav, aniž by si kterákoli z nich osobovala právo stanout v čele vyprávění. Zároveň mezi nimi prochází milenecká dvojice, jejíž čas nastane až v druhé části příběhu. Ve výstižných zkratkách se seznámíme s jednotlivými aktéry, většinou zahalených různě tvarovanou bizarností. Hlavou obce je zdánlivě moudrý a ušlechtilý děd Cicikore: prvotní uznání však pozvolna ztrácí, čím více se ozřejmuje jeho jediný cíl - vystupuje jako strážce již zkostnatělých starých hodnost. A pak následuje plejáda všelijakých snílků, věřících nejrůznějším ideálům - jakýmsi starcovým ideovým protivníkem se stává odbojný Jorami, v němž kvasí buřičské odhodlání, když s uchem přiloženým k zemi naslouchá, zda se již neblíží kýžená revoluce (a ve zvukové stopě skutečně zaslechneme rachot vlaku). Mihne se tu učitel, vyzývající k vlastenectví tak plamenně, až se mu děti rozutečou, i pokrytecký pop, holdující spíše požitkům těla než ducha. Ženskou linii podivínů zastupuje zejména Fufala (málokdo by v ní poznal Sofiko Čiaureliovou, jedinou známější osobnost v celém herecké ansámblu), žena přepjatě nalíčená a namyšleně se chovající, která v sobě zahrnuje (podobně jako Chaplinův tulák) protiklad mezi groteskní snahou dosáhnut statutu vznešenosti a neodpovídajícím vzhledem, potrhaným oděvem. Vlastně jen milenecká dvojice, tichá a nenápadná, nejméně podléhá výrazové stylizaci. Do místy až úsměvného líčení gruzínského venkova tak vpadává osudovost, vrcholící tragickými událostmi. Toto spojení by mohlo působit cizorodě, avšak režisér jednotlivé žánrové polohy obdivuhodně skloubil v jeden celek, vykreslující drsnou, odvrácenou tvář zdánlivě idylické vesnice. (Jan Jaroš, LFŠ 2007)
    Žánry:Drama
    Hrají:Lika KavjaradzeSoso JachvlianiZaza KolelishviliKote DaushviliSofiko ChiaureliErosi Mandjgaladze
    Režie:Tengiz Abuladze
    78%
    Film jakoby o všem a o ničem, tak charakterizoval Tengiz Abuladze své vyprávění o jedné vesnici, do které přijede mladičká Marita, jejíž krása rozvíří skrývané vášně obyvatel. Výtvarně působivý film s galerií rázovitých postaviček, z nichž každá má své přání. Gruzínský režisér Tengiz Abuladze patří k těm tvůrcům, kteří se groteskní "podivínskou" poetiku, tolik příznačnou pro pozorování rázovitých venkovských figurek, snažili povznést k metaforicky zacílené výpovědi. Strom přání, natočený v poezií prosycených, významotvorných barvách, je toho důkazem. Motiv rudé barvy krve i květů, někdy až jakoby šplíchnuté do obrazu, se mění ve výraz naděje. Už samotný název skrývá symbol: v bájný strom by měl zbavit bídy každého, kdo jej nalezne. Námět poskytl Georgi Leonidze svými veršovanými povídkami, ve filmu pospojovanými do pestré mozaiky. Proto ve filmu vystupuje překvapivě obsáhlý shluk postav, aniž by si kterákoli z nich osobovala právo stanout v čele vyprávění. Zároveň mezi nimi prochází milenecká dvojice, jejíž čas nastane až v druhé části příběhu. Ve výstižných zkratkách se seznámíme s jednotlivými aktéry, většinou zahalených různě tvarovanou bizarností. Hlavou obce je zdánlivě moudrý a ušlechtilý děd Cicikore: prvotní uznání však pozvolna ztrácí, čím více se ozřejmuje jeho jediný cíl - vystupuje jako strážce již zkostnatělých starých hodnost. A pak následuje plejáda všelijakých snílků, věřících nejrůznějším ideálům - jakýmsi starcovým ideovým protivníkem se stává odbojný Jorami, v němž kvasí buřičské odhodlání, když s uchem přiloženým k zemi naslouchá, zda se již neblíží kýžená revoluce (a ve zvukové stopě skutečně zaslechneme rachot vlaku). Mihne se tu učitel, vyzývající k vlastenectví tak plamenně, až se mu děti rozutečou, i pokrytecký pop, holdující spíše požitkům těla než ducha. Ženskou linii podivínů zastupuje zejména Fufala (málokdo by v ní poznal Sofiko Čiaureliovou, jedinou známější osobnost v celém herecké ansámblu), žena přepjatě nalíčená a namyšleně se chovající, která v sobě zahrnuje (podobně jako Chaplinův tulák) protiklad mezi groteskní snahou dosáhnut statutu vznešenosti a neodpovídajícím vzhledem, potrhaným oděvem. Vlastně jen milenecká dvojice, tichá a nenápadná, nejméně podléhá výrazové stylizaci. Do místy až úsměvného líčení gruzínského venkova tak vpadává osudovost, vrcholící tragickými událostmi. Toto spojení by mohlo působit cizorodě, avšak režisér jednotlivé žánrové polohy obdivuhodně skloubil v jeden celek, vykreslující drsnou, odvrácenou tvář zdánlivě idylické vesnice. (Jan Jaroš, LFŠ 2007)
    Žánry:Drama
    Hrají:Lika KavjaradzeSoso JachvlianiZaza KolelishviliKote DaushviliSofiko ChiaureliErosi Mandjgaladze
    Režie:Tengiz Abuladze
    1
  • Prosba
    Prosba (1967)
    Film
    Podobenství o věčném boji Dobra a Zla, natočený na motivy básní Važi Pšavely. Černobílý film asketické krásy se skládá ze dvou příběhů, které se odehrávají se ve skalnatých scenériích mezi horaly, jejichž život se řídí dávnými tradicemi. Dva protikladné mravní póly zde ztělesňují Panna a Skřet. Gruzínské filmy vytvářely v někdejší sovětské kinematografii určitou enklávu tvorby odlišné od běžně žádaného "socialistického realismu", prostřednictvím většinou komediálně laděných příběhů o rázovitých gruzínských postavičkách přinášely pohled na odlišnou mentalitu i životní hodnoty. Patří mezi ně i díla Tengize Abuladzeho, směřujícího ke složitě vrstveným podobenstvím. Jedním z nich je Prosba, vynalézavě využívající černobílých širokoúhlých kompozic a prosazující meditativní přístup jako základ niterného prohmatávání odvěkých lidských konfliktů i vášní. Režisér se inspiroval třemi poémami gruzínského básníka Važi Pšavely (1861-1915). Neusiloval o jejich doslovný převod, který ostatně ani nebyl možný, pokusil se v obrazech vyjádřit to, co Pšavela postihl slovy. Základem celého příběhu se stává lyrická poéma nazvaná Prosba, jejíž hrdina zosobňuje básníkovy myšlenky o nutnosti bránit základní lidské hodnoty. Do dění vstupují i dvě alegorické postavy, ztělesňující protikladné mravní póly - panna-nevěsta odkazuje k čistotě a neposkvrněnosti, ohavný skřet se připodobňuje všudypřítomnému zlu, k ďábelskému mámení. Samotné téma střetu dobra a zla, ponořené do chmurných baladických obrazů s dominující drsnou hornatou krajinou, se rozvíjí ve dvou příbězích ze života horalů, odedávna poznamenaných sváry i krevní mstou. Každé odmítnutí uznávaných tradic se přitom může vymstít, jak okusí statečný bojovník, jenž dostihne jinověrce, zloděje koní, a smrtelně jej zraní. Když je však svědkem jeho statečného umírání, ovládnou jej pochybnosti, zda zabíjení přináší rozumné řešení - a nakonec je i s rodinou z rodného společenství vyobcován. Druhý příběh se dotýká příkazu pohostinnosti, nad nímž může zvítězit slepá zaslepenost. Když zbloudivší cizinec, hostitelem marně chráněný, odmítne provést oběť cizím bohům, přivolá na sebe zlobnou odezvu. A režisér se ústy básníkovými táže, zda tupý, lhostejný dav, nečinně přihlížející zločinu, se stává spoluviníkem špatnosti, zkoumá, nakolik rezignace napomáhá prosazovat zlo. Říká, že vzdát se obrany dobra je tím nejhorším skutkem, protože duchovně znevolňuje. Ačkoli Abuladze svůj film situoval do "bezpečnější" časové nezakotvenosti, cenzoři postřehli dvojznačné metaforické poselství - a dva roky váhali s jeho uvolněním do kin. A teprve po sedmi letech dovolili, aby se účastnil festivalu autorských filmů v San Remu. Prosba tam zvítězila. Do českých kin pronikla až v roce 1981. [Jan Jaroš, LFŠ 2007]
    Žánry:Drama
    Hrají:Spartak BagashviliRusudan KiknadzeRamaz ChkhikvadzeOtar MegvinetukhutsesiZura QapianidzeIrakli Uchaneishvili
    Režie:Tengiz Abuladze
    74%
    Podobenství o věčném boji Dobra a Zla, natočený na motivy básní Važi Pšavely. Černobílý film asketické krásy se skládá ze dvou příběhů, které se odehrávají se ve skalnatých scenériích mezi horaly, jejichž život se řídí dávnými tradicemi. Dva protikladné mravní póly zde ztělesňují Panna a Skřet. Gruzínské filmy vytvářely v někdejší sovětské kinematografii určitou enklávu tvorby odlišné od běžně žádaného "socialistického realismu", prostřednictvím většinou komediálně laděných příběhů o rázovitých gruzínských postavičkách přinášely pohled na odlišnou mentalitu i životní hodnoty. Patří mezi ně i díla Tengize Abuladzeho, směřujícího ke složitě vrstveným podobenstvím. Jedním z nich je Prosba, vynalézavě využívající černobílých širokoúhlých kompozic a prosazující meditativní přístup jako základ niterného prohmatávání odvěkých lidských konfliktů i vášní. Režisér se inspiroval třemi poémami gruzínského básníka Važi Pšavely (1861-1915). Neusiloval o jejich doslovný převod, který ostatně ani nebyl možný, pokusil se v obrazech vyjádřit to, co Pšavela postihl slovy. Základem celého příběhu se stává lyrická poéma nazvaná Prosba, jejíž hrdina zosobňuje básníkovy myšlenky o nutnosti bránit základní lidské hodnoty. Do dění vstupují i dvě alegorické postavy, ztělesňující protikladné mravní póly - panna-nevěsta odkazuje k čistotě a neposkvrněnosti, ohavný skřet se připodobňuje všudypřítomnému zlu, k ďábelskému mámení. Samotné téma střetu dobra a zla, ponořené do chmurných baladických obrazů s dominující drsnou hornatou krajinou, se rozvíjí ve dvou příbězích ze života horalů, odedávna poznamenaných sváry i krevní mstou. Každé odmítnutí uznávaných tradic se přitom může vymstít, jak okusí statečný bojovník, jenž dostihne jinověrce, zloděje koní, a smrtelně jej zraní. Když je však svědkem jeho statečného umírání, ovládnou jej pochybnosti, zda zabíjení přináší rozumné řešení - a nakonec je i s rodinou z rodného společenství vyobcován. Druhý příběh se dotýká příkazu pohostinnosti, nad nímž může zvítězit slepá zaslepenost. Když zbloudivší cizinec, hostitelem marně chráněný, odmítne provést oběť cizím bohům, přivolá na sebe zlobnou odezvu. A režisér se ústy básníkovými táže, zda tupý, lhostejný dav, nečinně přihlížející zločinu, se stává spoluviníkem špatnosti, zkoumá, nakolik rezignace napomáhá prosazovat zlo. Říká, že vzdát se obrany dobra je tím nejhorším skutkem, protože duchovně znevolňuje. Ačkoli Abuladze svůj film situoval do "bezpečnější" časové nezakotvenosti, cenzoři postřehli dvojznačné metaforické poselství - a dva roky váhali s jeho uvolněním do kin. A teprve po sedmi letech dovolili, aby se účastnil festivalu autorských filmů v San Remu. Prosba tam zvítězila. Do českých kin pronikla až v roce 1981. [Jan Jaroš, LFŠ 2007]
    Žánry:Drama
    Hrají:Spartak BagashviliRusudan KiknadzeRamaz ChkhikvadzeOtar MegvinetukhutsesiZura QapianidzeIrakli Uchaneishvili
    Režie:Tengiz Abuladze
    2

VOD žebříčky