?

Pro výpočet aktuálního kariérního skóre využíváme uživatelské hodnocení u filmů a seriálů skrz celou kariéru tvůrce. Největší váhu pro výpočet mají poslední díla kariéry. Výsledné číslo ovlivňuje také popularita, oblíbenost a získání filmového ocenění.

Pro výpočet kariérního skóre nebyly splněny podmínky.

Braňo Pažitka: Filmy a seriály

  • Čapkovy kapsy
    Čapkovy kapsy (2011)
    Seriál
    73%
    1
  • Lucie
    Lucie (2011)
    Film
    • Max
    • DaFilms
    Film Lucie je, ačkoli základní metodou hraný, spíše malým pozorovatelským pozastavením než zručně vyprávěným příběhem. Začíná společenským večírkem a končí o samotě. Předmětem portrétu je dívka Lucie a její smutně rozkolísaný citový život či jeden typický moment z něj. V rámci žánru komedie zkoumá možnosti realismu (ba dokumentarismu), jak daleko to jen lze. (MFDF Ji.hlava)
    Žánry:Drama
    63%
    Film Lucie je, ačkoli základní metodou hraný, spíše malým pozorovatelským pozastavením než zručně vyprávěným příběhem. Začíná společenským večírkem a končí o samotě. Předmětem portrétu je dívka Lucie a její smutně rozkolísaný citový život či jeden typický moment z něj. V rámci žánru komedie zkoumá možnosti realismu (ba dokumentarismu), jak daleko to jen lze. (MFDF Ji.hlava)
    Žánry:Drama
    2
  • Osmdesát dopisů
    Osmdesát dopisů (2011)
    Film
    • Max
    • DaFilms

    Československo, 29. březen 1987. Jeden den v komunistickém Československu inspirovaný životem režiséra. Čtrnáctiletý Vašek vyráží se svou matkou po úřadech, aby získali povolení odejít za otcem, který emigroval do Velké Británie. Režisér Václav Kadrnka vypráví osobní příběh o odloučení a touze být s milovaným člověkem navzdory těžkým okolnostem, o vytrvalosti a nezlomnosti, s jakou mnoho lidí v bývalém režimu čelilo absurdnímu byrokratickému systému. Na jedné straně mrazivá a zároveň niterná atmosféra filmu je budována senzitivní kamerou, detailní prací se zvuky a autentickými výkony představitelů hlavních rolí (Zuzana Lapčíková, Martin Pavluš). Atmosféra lhostejnosti a ošumělosti kontrastuje s upřímností a hloubkou vztahu Vaška s matkou a jejich otcem.

    Václav Kadrnka v autobiografickém rodinném dramatu, k němuž spolu s Jiřím Soukupem napsal i scénář, rekonstruuje jeden den ze života své matky, která se je oba snažila dostat za manželem z komunistického Československa do Velké Británie. Musela kvůli tomu vytrvale docházet na množství úřadů a získat bezpočet povolení a razítek. Svému muži vše sdělovala prostřednictvím dopisů. Než československé úřady svolily s jejich vycestováním za cenu ztráty občanství, napsala jich několik desítek. Zkušenost nuceného odloučení od otce vtěsnal nakonec Václav Kadrnka do jediného dne, jenž se mu vepsal silně do paměti. Maminka, která po odjezdu manžela onemocněla, se pomalu zotavovala a nabírala sil i kuráže. Jednoho rána vzala všechny možné dokumenty v přesvědčení, že její odhodlání bude nakonec silnější než neprůchodnost totalitní byrokracie. Nevlídná a neosobní atmosféra na ulici, v autobuse, kterým čtrnáctiletý Vašek s matkou jede do města, a především na samotných úřadech kontrastuje s upřímnými a přitom nesentimentálními rodinnými momenty. Scény společného čtení dopisu otci, kupování tenisek nebo trénování anglických slovíček mají v sobě velkou míru empatie. Film Osmdesát dopisů nezobrazuje osmdesátá léta v komunistickém Československu pomocí obehraných symbolů (rudé hvězdy, nápisy VB a uniformy), ale spíš monotónní barevností, „chladem“ a ostře vnímanými zvuky zabouchávaných dveří.


    Václav Kadrnka natočil svůj celovečerní debut bez podpory televize či grantu. Obklopil se ale zkušeným štábem (např. scenárista Jiří Soukup a kameraman Braňo Pažitka). Zvolil neherce (Zuzana Lapčíková, Martin Pavluš) z hudebního prostředí, kteří prokázali zvláštní cit pro ztvárnění intimního vztahu mezi matkou a synem. Loni na MFF v Karlových Varech se při prezentaci nových filmových projektů zalíbil Kadrnkův snímek pořadatelům berlínské přehlídky Berlinale a poslali mu pozvánku do oficiálního programu. Film tak získal následně finance na dokončení a výrobu kopií a mohl vyrazit za svou světovou premiérou v prestižní sekci Forum mezinárodního filmového festivalu Berlinale, kde soutěžil také o cenu pro nejlepší debut.

    55%

    Československo, 29. březen 1987. Jeden den v komunistickém Československu inspirovaný životem režiséra. Čtrnáctiletý Vašek vyráží se svou matkou po úřadech, aby získali povolení odejít za otcem, který emigroval do Velké Británie. Režisér Václav Kadrnka vypráví osobní příběh o odloučení a touze být s milovaným člověkem navzdory těžkým okolnostem, o vytrvalosti a nezlomnosti, s jakou mnoho lidí v bývalém režimu čelilo absurdnímu byrokratickému systému. Na jedné straně mrazivá a zároveň niterná atmosféra filmu je budována senzitivní kamerou, detailní prací se zvuky a autentickými výkony představitelů hlavních rolí (Zuzana Lapčíková, Martin Pavluš). Atmosféra lhostejnosti a ošumělosti kontrastuje s upřímností a hloubkou vztahu Vaška s matkou a jejich otcem.

    Václav Kadrnka v autobiografickém rodinném dramatu, k němuž spolu s Jiřím Soukupem napsal i scénář, rekonstruuje jeden den ze života své matky, která se je oba snažila dostat za manželem z komunistického Československa do Velké Británie. Musela kvůli tomu vytrvale docházet na množství úřadů a získat bezpočet povolení a razítek. Svému muži vše sdělovala prostřednictvím dopisů. Než československé úřady svolily s jejich vycestováním za cenu ztráty občanství, napsala jich několik desítek. Zkušenost nuceného odloučení od otce vtěsnal nakonec Václav Kadrnka do jediného dne, jenž se mu vepsal silně do paměti. Maminka, která po odjezdu manžela onemocněla, se pomalu zotavovala a nabírala sil i kuráže. Jednoho rána vzala všechny možné dokumenty v přesvědčení, že její odhodlání bude nakonec silnější než neprůchodnost totalitní byrokracie. Nevlídná a neosobní atmosféra na ulici, v autobuse, kterým čtrnáctiletý Vašek s matkou jede do města, a především na samotných úřadech kontrastuje s upřímnými a přitom nesentimentálními rodinnými momenty. Scény společného čtení dopisu otci, kupování tenisek nebo trénování anglických slovíček mají v sobě velkou míru empatie. Film Osmdesát dopisů nezobrazuje osmdesátá léta v komunistickém Československu pomocí obehraných symbolů (rudé hvězdy, nápisy VB a uniformy), ale spíš monotónní barevností, „chladem“ a ostře vnímanými zvuky zabouchávaných dveří.


    Václav Kadrnka natočil svůj celovečerní debut bez podpory televize či grantu. Obklopil se ale zkušeným štábem (např. scenárista Jiří Soukup a kameraman Braňo Pažitka). Zvolil neherce (Zuzana Lapčíková, Martin Pavluš) z hudebního prostředí, kteří prokázali zvláštní cit pro ztvárnění intimního vztahu mezi matkou a synem. Loni na MFF v Karlových Varech se při prezentaci nových filmových projektů zalíbil Kadrnkův snímek pořadatelům berlínské přehlídky Berlinale a poslali mu pozvánku do oficiálního programu. Film tak získal následně finance na dokončení a výrobu kopií a mohl vyrazit za svou světovou premiérou v prestižní sekci Forum mezinárodního filmového festivalu Berlinale, kde soutěžil také o cenu pro nejlepší debut.

    3
  • DK
    DK (2013)
    Film
    • KVIFF TV
    • DaFilms

    Stavitel, který nejradši bourá. Plachý excentrik, chladnokrevný panikář, asketický hédonik, velkorysý uzurpátor. Vynálezce života. Nevkusné obrazy a kryty od vafek vyhazoval lidem z oken. „Dezinfikuju prostor,“ říkal, a nepřestal s odstrojováním a demolováním, dokud nedosáhl svého: zdi a předměty přestaly existovat, zůstalo jen zachycené světlo. Život člověka, který nikomu v ničem neustupoval a byl za to stejně obdivován jako bit. Je možné svobodně vynalézat a přitom přežít ve světě finančníků a maloměstských představ o životě? Lze si zachovat přesnost a čistotu a nelikvidovat přitom sebe i okolí? Dá se žít s vizionářem? Čím se platí za život bez kompromisu? Koláž jako metoda, fragmenty vzpomínek, hledání identity, ich-forma. Celovečerní dokument o životě a smrti radikálního architekta Davida Kopeckého. (MFF Karlovy Vary)

    54%

    Stavitel, který nejradši bourá. Plachý excentrik, chladnokrevný panikář, asketický hédonik, velkorysý uzurpátor. Vynálezce života. Nevkusné obrazy a kryty od vafek vyhazoval lidem z oken. „Dezinfikuju prostor,“ říkal, a nepřestal s odstrojováním a demolováním, dokud nedosáhl svého: zdi a předměty přestaly existovat, zůstalo jen zachycené světlo. Život člověka, který nikomu v ničem neustupoval a byl za to stejně obdivován jako bit. Je možné svobodně vynalézat a přitom přežít ve světě finančníků a maloměstských představ o životě? Lze si zachovat přesnost a čistotu a nelikvidovat přitom sebe i okolí? Dá se žít s vizionářem? Čím se platí za život bez kompromisu? Koláž jako metoda, fragmenty vzpomínek, hledání identity, ich-forma. Celovečerní dokument o životě a smrti radikálního architekta Davida Kopeckého. (MFF Karlovy Vary)

    4