Werner Schroeter

Na universitě v Mannheimu studoval psychologii a v letech 1964-5 krátce pracoval jako novinář. V roce 1967 začal točit krátké 8mm filmy, inspirované americkou avantgardou (zejména dílem Gregory Markopoulose). Ale stejně důležitá byla i jeho vášeň pro operu (obzvláště Callasovou, jejíž hlas zaznívá ve většině jeho raných filmů). Jeho první celovečerní film Eika Katappa (1969), za nějž na mannheimském festivalu obdržel Cenu Josefa von Sternberga, přinesl novou filmovou estetiku integrováním opery, dramatu a literatury v obrazové a zvukové koláži, propojující rozličné kulturní a hudební zdroje. Byla zde již přítomná témata, charakterizující jeho celé dílo: teatrálnost, fascinace smrtí, německo-latinské dialogy. V roce 1971 natočil Der Tod der Maria Malibran, vysoce stylizovaný, ritualistický film s expresionistickými a barokními prvky, které se stanou součástí jeho filmů až do Goldflocken (1976). Tyto filmy mají blíže ke "kolážím" než k hraným filmům a za svou hypnotickou působivost vděčí hlavně jeho oblíbené herečce Magdaleně Montezumě. Filmem Regno di Napoli z roku 1978 se datuje počátek jeho milostného poměru s Itálií. Schroeter svým filmům začal dávat sociálnější zabarvení, zřetelnější příběh, a zároveň potlačovat kódy divadelnosti. 28. Letní filmová škola