Dagmar Průchová

Již od dětství se musela vyrovnávat s nenávistnými projevy komunistického režimu. Období 50. let a s ním spjaté perzekuce se stalo jedním ze zásadních témat režisérčiny polistopadové tvorby. Její matka byla zatčena a dokonce ji hrozil trest smrti a i nezletilá Dagmar v pouhých 12 letech prošla vyšetřovací vazbou. V období normalizace, kdy se stala televizní režisérkou, se věnovala především pořadům o výtvarném umění. Na počátku devadesátých let se prostřednictvím dokumentů osobně vyrovnávala s traumaty padesátých let a několik jejích snímků z tohoto období bylo oceněno tvůrčí prémií Českého literárního fondu (kromě filmu Nesmíš plakat i dokumenty S nadějí, důvěrou a láskou a Na očích páska, v ruce váhy). Oceněn byl i její snímek Poselství, který natočila již roku 1973, ale k divákům se tehdy dostat nemohl. Roku 1997 obdržela cenu Vox Humana za dokument Irma – aneb malá historie velkých dějin. Její poslední televizní pořad Na cestě vznikl v roce 2011 a vrátila se v něm ke svým tvůrčím východiskům – k portrétu výtvarného umělce, jímž v tomto případě byl malíř Václav Špále. (Česká televize)