Aurélia Steiner (Vancouver)

Dvojdílná filmová esej Aurélia Steiner- Melbourne, Aurélia Steiner Vancouver je proustovskou úvahou o čase a touze, která nám v čase uniká. V obraze sledujeme osamělé táhlé jízdy lodí (Vancouver) či opuštěné mořské pobřeží (Melbourne), do nichž nám Marguerite Duras předčítá svůj komentář, který je patrně jakousi vzpomínkou osmnáctileté zamilované Židovky Aurélie Steiner, již nikdy nespatříme. Vypráví Duras o ní nebo skrze ni o sobě? V jejím vyprávění se zvolna mísí první osoba se třetí, podobně jako je nejasná postava muže, ke kterému se ve svých čtených dopisech Aurélie vztahuje jednou je to ty, podruhé on. Neurčitelná je i láska, neustále vyznávaná slovy: Miluji tě, miluji Vás. Komu ta slova patří? Identita postav není podstatná, autorčin komentář je především ryze ženskou podobou lásky, která je mnohem více touhou, než jejím naplněním. Stejně tak sugeruje film i touhu po příběhu, který je jen naznačen, ale nikdy neukázán. Mluvený komentář je totiž velmi vizuální, zatímco obrazy snímané pomalou statickou kamerou jsou záměrně vyprázdněné, a tak dochází při vnímání ke zdvojení obrazu. První je ten, který pasivně přijímáme a jenž zaznamenala kamera, druhý je obraz, který si aktivně vytváříme na základě naší představivosti, vedeni hlasem, jenž vzpomíná. Právě ten druhý obraz vzniká z divácké vrozené touhy po příběhu, z touhy identifikovat se se vzpomínkami cizího hlasu, cizí ženy, kterou nevidíme. Tato touha po příběhu je silnější, než samo její naplnění. Oba obrazy se přitom vzájemně prolínají a spolu se sugestivním hlasem autorky vytvářejí zvláštní meditaci o samotě a touze, jejíž ústřední otázkou je, jak žít s ochromeným srdcem, když nejkrásnější je to, co nelze, a nejtrvalejší to, co netrvá.