Film vznikl v německo-rakousko- švýcarské koprodukci a loni v září se objevil v hlavní soutěži benátského festivalu. Na mezinárodním festivalu fantastických filmů Stiges obdržel cenu kritiky a při předávání Německých filmových cen z šesti nominací tři proměnil ve vítězství. V kategoriích kamera, scénografie a vizuální efekty, které naznačují, kde vězí jeho hlavní přednosti.
Film si bere na paškál teorii multivesmíru, kde se každé rozhodnutí větví do nových realit. Je to vzrušující koncept, který Kröger zpočátku zvládá dobře, s děsivým náznakem, že se světy překrývají právě tak, aby lidé cítili přítomnost svých dvojníků. Ale na konci si už ani nejste jisti, ve kterém vesmíru se nacházíte. Podívejte se na Teorii všeho, pokud si potrpíte na atmosférické tajemno bez záruky odpovědí. Pokud ale chcete příběh, který na sebe pěkně navazuje, může vám tahle podívaná spíše spustit migrénu, a možná budete chtít prozkoumat raději kino alternativního vesmíru.
Při sledování Teorie všeho si lze vybavit leccos. Kromě Hitchcockovy Rozdvojené duše třeba Dobyvatele ztracené archy, Mazací hlavu, něco od Fritze Langa či Leni Riefenstahl… Záleží na tom, co máte nakoukané. Režisér do noirového melodramatu, situovaného do švýcarských Alp roku 1962 otiskl i poválečné západoněmecké filmy ze svého dětství. Stvořil žánrový mix originální paradoxně svou neoriginalitou; film, který jako bychom už někdy někde částečně viděli.
