filmfanouch6
12 654 bodů •
5
Jméno herce a režiséra Miroslava Krobota bývá spojováno především s Dejvickým divadlem, to ostatně odrážel i jeho celovečerní debut Díra u Hanušovic z roku 2014. Filmová režijní prvotina tehdy 64-letého Miroslava Krobota vsadila na ansámbl Dejvického divadla (Ivan Trojan, Jaroslav Plesl, David Novotný či Krobota dcera Lenka Krobotová), o 4 roky později došlo na druhý celovečerní film Kvarteto, kde šlo ovšem z Dejvického divadla maximálně v rámci menších rolích vyhledat Krobotovou a Pavla Šimčíka. Právě ten se poté stal hlavní tváří Krobotova třetího celovečerního filmu, kdy šlo snadno doufat, že Krobot tentokrát natočí o poznání lepší film. To se sice vyloženě nekoná, Krobot ovšem dokázal realizovat minimálně svůj nejlepší film. Což ovšem pochopitelně v kontextu nezní zas tak oslavně. V základu se nic nemění: Krobot i napotřetí stál za kamerou, sepsal scénář spolu s Lubomírem Smékalem a vsadil na dva známé z Dejvického divadla (Šimčík a Klára Melíšková). Krobot ovšem tentokrát stál i před kamerou, k obsazení se přidala Iva Janžurová, Jenovéfa Boková či Iva Pazderková a i tentokrát servíruje tak trochu něco jiného. Ty největší klady Krobota se projevují i zde. Jeho ideální cit k humoru, práce s herci, komediální načasování i fakt, že povětšinou statické záběry jsou občas nahrazené nějakým zajímavějším kamerovým nápadem (párkrát zde dojde na využití táhlých záběrů šikovným kameramanem Martinem Štrbou). Pavel Šimčík bývá povětšinou v rámci Dejvického divadla zastíněn právě jmény jako Ivan Trojan či Martin Myšička, potěší tak fakt, že Šimčík konečně dostává větší roli, kdy dostává prostor pro projev svého komediálního nadání, kdy jen zamrzí, že mu scénář spíše dělá medvědí službu a Šimčík tak ve finále zas tak velkou příležitost nedostává a i díky tomu zůstane ještě nějakou dobu tak trochu nedoceněn díky účasti v repertoáru plném slavnějších kolegů. Šimčík to nemá lehké ani proto, že si pro sebe prakticky všechny momenty ve filmu krade Iva Janžurová, která i ve věku 81 let dosahuje titulu paní herečky a babičku s Tourettovým syndromem hraje tak skvěle, že by Karel Ondrka mohl závidět. Scénář funguje především v bizarních konfrontacích, které těží z bizarního humoru. Krobotův rukopis z Dejvického divadla se v průběhu nezapře, především i proto, že se Velká premiéra tak trochu snaží být sondou do duše průměrného divadelníka. Jenže právě zde se objevuje podivná anomálie, kdy není jisté, co přesně vše chce film komentovat, čeho všeho se chce dotknout a jak moc to vlastně zvládá. V průběhu se tak objeví sonda do duše snaživého umělce konfrontujícího se s diktátem z vedení, nahlédnutí do nefunkčního manželství, posedlost a spousty dalších motivů a potencionálních metafor a alegorií, které není snadné tak úplně pochopit. Krobotův film ani tentokrát nepředstavuje ideální prototyp českého mainstreamového filmu, spíše připomíná podivný pokus o umělecký film s ambicemi, které mu ovšem k tomuto statusu chybí více uměleckého rukopisu a v součtu i ambic. Výsledný produkt tak snadno připomene proces, kdy pejsek s kočičkou vařili dort. V součtu to tak znamená, že i když je v jednotlivostech Velká premiéra vlastně strašně moc sympatická, jako výsledný servírovaný dezert dvakrát nefunguje. V průběhu dokáže Velká premiéra evokovat několik podobných filmů a to ani není nutné myslet na zahraniční tvorbu a zůstat na zemi v naších luzích a hájích. V součtu pak Krobotův přístup evokuje právě přístup zkušeného divadelního tvůrce, který si ovšem ani při třetí filmové celovečerní štaci neuvědomil, že jde o tak trochu jinou disciplínu. Velké premiéře tak ve finále nejvíc prospívá fakt, že trvá pouze 90 minut, poměrně rychle uteče a všechny ty nedořešené otázky se divákovi mohou rychle vypařit z hlavy. Chvílemi to ovšem skutečně působí dojmem, že se v jistých bodech mohlo něco navíc přidat, v jistých momentech film i díky krátké délce zbytečně zamrzne a v součtu působí jako záležitost, která by možná mohla fungovat na prknech Dejvického divadla. Záležitost, ze které by možná šikovnější scénárista dokázal vytřepat něco víc a zároveň samotnému scénáři dodat cosi jako hloubku, který výsledný film nakonec víceméně postrádá. Na konci to tedy působí, že je již štika chycena na háčku, pak se ovšem ukáže, že Krobot jakoby výčitkami hodil rybu zpět do vody. A tím tak trochu svému dítku zlomil vaz. K čemuž svadí i fakt, že ústřední hudební podkres začne u diváků vyvolávat agonii zhruba hned po prvním použití. Miroslav Krobot tak natočil svůj nejlepší film, kterému se ovšem přinejlepším dá nadávat do ucházejícího filmu. Jde o podivný film, který není určen pro konzumenta průměrných českých komedií, zároveň ovšem není moc důvod k tomu, aby ho viděl divák hladový spíše po ambicióznějších a umělecky hodnotnějších stránkách. Je to tak film existující ve své vlastní speciální šedé zóně, který je vlastně těžké komukoliv doporučit. Na druhou stranu ovšem rozhodně má své světlé stránky. Zbytků ovšem v součtu pořád zbude víc než dost....
