Ať nezůstane naživu

Aida opustila svého přítele Kerima, odešla do města a chce začít nový život. Kerim ale dělá vše pro to, aby se k němu vrátila, proto se Aida vydá za ním na vesnici, aby jejich vztah definitivně ukončila.

Film Ať nezůstane naživu natočil Faruk Lončarević podle skutečné události. Není ale pouhou rekonstrukcí otřesného zločinu. Jeho děj je zasazen do dvou dnů, přesně do doby, kdy celá Bosna očekává, jaký rozsudek vynese Trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii v Haagu nad souzeným předákem bosenských Srbů Radovanem Karadžićem. Tato událost tvoří důležitý rámec pro příběh mladé emancipované dívky Aidy, která se chce vymanit z vesnického prostředí svázaného hluboce zakořeněnými představami patriarchální společnosti v níž je ženská role jasně definovaná.

Aida se snaží ukončit vztah s Kerimem, jehož citová závislost na ní dostává až chorobnou povahu. Ve společnosti odkud pochází je ale její chování něčím nenormálním. Hlavním nositelem této představy o fungování světa je paradoxně Kerimova matka, která působí na první pohled mile a přátelsky. Z kontextu toho, co říká, ale vyplývá, že Aidu odsuzuje za to, že svým odchodem neuvěřitelně ublížila jejímu jedinému milovanému synovi.

V celém filmu se příliš nemluví, přesto lze konstatovat, že je v dialozích trefně pojmenováno mnoho problémů bosenské společnosti, ať už se jedná o klientelismus, který je zde (podobně jako u nás) normální součástí života, nebo zhodnocení postavení ženy v bosenské společnosti. K prvnímu stačí krátký rozhovor při snídani, k druhému zdánlivě bezvýznamné klábosení čtyř žen při přestávce na svačinu. A podobně účelně nastavuje Lončarević zrcadlo společnosti lačnící i v poválečné době po pomstě. Tu si však často plete se spravedlností a sama je postižena absencí pocitu vlastní viny. A nemusí se jednat pouze o pomstu nepřátelům z války. Výmluvné jsou v tomto smyslu třeba slova písní, které ve filmu zazní.

Celý film je poskládán zhruba ze dvou desítek dlouhých a až na jednu výjimku statických záběrů. Přestože se v průběhu sledování filmu může zdát, že některé scény děj nikam neposouvají, mají v něm svůj význam. I když se Lončarević zřekl rychlých střihů a pohybu kamery, které jsou základními výrazovými prostředky thrilleru lze i jeho film řadit do tohoto žánru. Jak film pomalu plyne, vzrůstá v něm napětí pramenící ze strachu, co a jak se stane. Režisér si pohrává s divákovými city a délkou některých scén mu brnká na nervy. Po zdánlivém vrcholu nechá film pomalu doznít, aby v samotném závěru přišel s pointou, která z něj dělá výjimečné dílo. (Balkanfilm)