Zásada zdravě věcného kapelníka Šimona Ornesta, že „soucit a lítost ničemu nepomůžou“, přináší zjevně skvělé výsledky jak muzikantské, tak terapeutické, ve filmu vtělené zejména do příběhu Petra Tomka, jehož opakované záchvaty léčí vytoužené velké sólo na pódiu.
Přes detaily, které pro některé diváky mohou působit jako neuzavřené nebo nedovyprávěné, jsou Postiženi muzikou unikátní dokumentární sondou do života kapely, která sice žije s handicapem, ale nezabraňuje jí to užívat si života. A stejně jako na podiu, i v kinosálech The Tap Tap dojme i pobaví snadněji, než by člověk možná zprvu čekal.
Překvapivě hladce fungují i komediální momenty, kdy se divák směje bez provinilého pocitu z toho, že zdrojem jeho pobavení je hendikep druhého člověka. Přitom tyto scény nejsou nijak návodné ani prvoplánové, jejich vtip tkví totiž právě v úžasném nadhledu a pozitivitě členů kapely, které sledujeme v nejrůznějších každodenních situacích – jak zpívají, hrají, milují, cestují a baví se.
