Už vůbec se nedá označit za líbivý, Arndís Hrönn Egilsdóttirová v hlavní roli dělá vše pro to, aby její hrdinka se zanedbaným zevnějškem a bolestnými vráskami působila spíše podivínsky než přitažlivě. Přesto si však získává divácké sympatie, i když leckoho napadne, že bránit se proti vydřidušskému spolku založením spolku jiného asi nebude právě nejlepší nápad.
Komediální drama Daleko od Reykjavíku je neustále zmiňováno v souvislosti s americkým filmem Tři billboardy kousek za Ebbingem, což se však nezdá úplně na místě. Inga je totiž coby “revolucionářka” podstatně méně agresivní než Mildred Hayes a ke změně systému Islanďanka nutně potřebovala i akci od zbytku společnosti.
Někdy stačí jedno drobné gesto, čin, kterému nepředchází dlouhé promýšlení, a okamžitě víme, na čem jsme. Zahrát tuhle roli nebyl rozhodně lehký úkol, ale právě výkon Egilsdóttirové je jedním z důvodů, proč film Daleko od Reykjavíku vidět. Bohužel, jen málo hereckých kolegů jí dokáže sekundovat.
Zvlášť zajímavé je umění vyjádřit téměř vše beze slov. K tomu je potřeba perfektní práce s kamerou, kvalitní herecké výkony a citlivý režisér, a to všechno tenhle film naštěstí má. Nicméně snímek není absolutně vhodný pro nenáročného diváka, protože ho bude nejspíše nudit.
