Zajímavosti 19
- Trenér na tiskové konferenci řekl, že Američané konečně musí někoho ztratit. USA však se SSSR v basketbalu prohrály již na mistrovství světa 1963 v Brazílii, kde SSSR získal 3. místo a USA 4. místo, a také na mistrovství 1959 v Chile, kde USA získaly 2. místo.
- Ve filmu Alzhan Zharmuhamedov byl překvapen, když slyšel o kontaktních čočkách pro oči. První kontaktní čočky však existovaly již v roce 1927. Také v závěrečných zápasech v Mnichově hrál bez čoček, protože ho velmi bolely, a začal je nosit až dlouho poté.
- Když se Garanšin v roce 1971 prochází po Essenu, je za nimi vidět značka metra. První funkční síť metra v Essenu byla otevřena v roce 1977.
- K policejní kontrole při příjezdu týmu SSSR do Sovětského svazu skutečně došlo, ale až v roce 1970 za předchozího trenéra Alexandra Gomelského.
- Ženský basketbal byl přijat na olympijské hry až v roce 1976 v Montrealu, čtyři roky po natáčení filmu.
- Hra z roku 1972 se ve filmu hraje s mnohem modernějšími pravidly, která vznikla mnohem později. Dunkings např. nebyl podle NCAA povolen až do roku 1976.
- Je sice pravda, že Alexandr Bělov měl bolesti na hrudi, ale stalo se tak až v letech 1976-77, tedy 4-5 let po natáčení filmu.
- Film zachycuje zápas mezi Sovětským svazem a Brazílií v São Paulu v roce 1971 a zobrazuje město jako panorama vysokých budov a pláž v pozadí. Ve skutečnosti mělo São Paulo v té době jen málo vysokých budov a samozřejmě město nemá žádné pláže, protože bylo a stále je vzdáleno 100 km od Atlantického oceánu.
- Garanšin mění celý tým a odstraňuje vše, co udělal jeho předchůdce. Ve skutečnosti neprovedl velké změny, ale zachoval hlavní tým a respektoval výběr svého předchůdce.
- Stadion Rudi-Sedlmayer-Halle v Mnichově ve filmu, nebo olympijský, jak se jmenoval v roce 1972, vypadá velmi odlišně od skutečného stadionu. Scény se natáčely v Megasportovním paláci v Moskvě, který se skutečným místem nemá nic společného.
- Trenér týmu SSSR dostal pokyn, aby ve finále vyhrál nad USA, jinak bude propuštěn. Ve skutečnosti však bylo cílem dojít do finále, což se nakonec stalo.
- Anatolij Polivoda, jeden ze skutečných hráčů sovětského týmu, potvrdil, že na trampolíně nikdy netrénovali hru, jak bylo ukázáno ve filmu.
- Alexander Bělov je zobrazen zachráněný, zatímco ve skutečném životě měl v době, kdy se děj filmu odehrává, kotlety.
- Šéf sportovní komise Sergej Pavlov nebyl během zápasu ve své moskevské kanceláři, ale v Mnichově.
- Jeden z vedoucích zmínil, že by sovětští hráči měli častěji hrát se zahraničními hráči. V té době to však dělali v reálném životě. Jezdili také do USA a během 2-3 týdnů sehráli 10-14 zápasů se studentskými týmy v USA. Dokonce to vzbuzovalo pozornost místního publika.
- Ve filmu se vysílá zápas SSSR vs. USA. To se nikdy nestalo. Moskva pouze odvysílala reportáž o úspěchu sovětského týmu.
- Vdova po Vladimiru Kondrašinovi si stěžovala produkčnímu týmu filmu na zobrazení svého manžela a šíření informací o jeho životě. Režisér Megerdičev uvedl, že s ní mluvil za předpokladu, že vše bylo dohodnuto. Proto se jméno trenéra týmu jmenuje Garanžin, a ne Kondrašin. Podobná záležitost, jen bez velkých změn, se stala i s vdovou po hráči Alexandru Bělovovi.
- Poslední scény filmu - scény finálového zápasu basketbalového turnaje na olympijských hrách 1972 mezi národními týmy SSSR a USA - byly natočeny v prvních dnech natáčení. Místo davu fanoušků, reklam a dalších atributů mnichovského zápasu byla při natáčení použita technika "chromakey".
- Ještě před uvedením filmu vyvolal ostrou kritiku Jevgenije Kondrašinové a Alexandry Ovčinnikové (vdovy po Vladimíru Kondrašinovi a Alexandru Bělovovi) a Jurije Kondrašina (syna Vladimíra Petroviče). Podle jejich názoru se autoři filmu ponořili do jejich soukromého života a informace o něm zahrnuli do scénáře bez jejich souhlasu.