Zprvu je snímek smutným psychologickým dramatem, s nástupem Mony na scénu poté osciluje mezi komedií s černým severským humorem a thrillerem, který jde mnohdy až za hranici snesitelnosti. Nechybí utržený nehet nebo vytržený zub, který zase připomene ikonický výjev z Maratónce.
Lékař začne chodit do sado-maso salonu, kde se díky škrcení přibližuje své tragicky zesnulé manželce. Pod bizarní a násilnou slupkou se ukrývá citlivá romantická komedie, která se dokáže popasovat i s hodně těžkými tématy.
Díky zdařilým hereckým výkonům a po technické stránce solidně realizované tvůrčí vizi přitom lze film Psi nenosí kalhoty ocenit jako netradiční drama o truchlení a o opatrném sbližování dvou outsiderů v atypickém prostředí. Nedostatek dalších témat a přílišná zdrženlivost v práci s těmi stávajícími však snímek drží příliš na uzdě – hlavní hrdina nikdy nejde s pravdou ven, protože se před okolím cítí zahanbeně a provinile...
Psi nenosí kalhoty trochu působí tak, že režisér si chtěl po pět roků trvající pauze hlavně konečně zase něco natočit. Pak někde natrefil na tyhle BDSM kluby a připadalo mu to jako zajímavý, neotřelý námět. Jenže si nechtěl lámat hlavu s rozvíjením příběhu, a tak se stalo, že to ve výsledku vypadá, že se naráz inspiroval jak seriózně míněnými dramaty o ztrátě milované osoby, tak tvorbou Nicolase Windinga Refna, tak Pretty Woman.
Ačkoliv každý film nemusí nutně přinášet jenom radost a pobavení, tenhle ve vás dokáže vyvolat pocity naprostého znechucení a odporu. Tyhle emoce ale zkazí téměř veškerý pozitivní dojem, takže všechno nadšení z uměleckého ztvárnění je rázem fuč. To ovšem není nic proti životnímu stylu, který si hlavní hrdina zvolil, jen snad není nutné nutit ostatní, aby to skoro dvě hodiny sledovali.
