Cesta vede do Tibetu

Unikátní, mezinárodními cenami ověnčený dokument z roku 1954 zachycuje architektonické památky, život Tibeťanů i setkání s devatenáctiletým dalajlámou Tändzinem Gjamcchem i pančhenlámou Čhökji Gjalcchänem. Vypráví o nelidských podmínkách při stavbě gigantického díla, silniční magistrály, z Tibetu přes nejvyšší hory světa. V roce 1955 snímek získal ocenění na festivalech v Benátkách a v Karlových Varech. Na konci 50. let byl cenzurou zakázán.

Letos uplyne neuvěřitelných 66 let od jedné významné, neprávem zapomenuté expedice..........

Koncem roku 1953 vyslal Československý armádní film dva mladé tvůrce, režiséra Vladimíra Síse a kameramana Josefa Vaniše, do Číny, aby ve spolupráci s čínskými filmaři natočili dokumentární film o stavbě velehorské silnice z provincie S´čchuan do Lhasy, hlavního města Tibetu. Přestože Tibet v té době již čelil agresivním krokům Číny, které postupně směřovaly k jeho anexi, uchovával si ještě částečnou politickou, náboženskou i kulturní nezávislost.

Přes velké administrativní problémy s čínskými úřady a rozpory s čínským filmovým štábem se českým filmařům podařilo v Tibetu natočit vzácné záběry. Kromě stavby silnice zachytili některé architektonické památky, život Tibeťanů i setkání s tehdy devatenáctiletým dalajlámou Tändzinem Gjamcchem i pančhenlámou Čhökji Gjalcchänem.
Reportáž obsahuje záběry i z obtížného zásobování potravinami pomocí karavan yaků, ukazuje nelidskou dřinu, které byli lidé při práci na stavbě vystaveni, zoufalé životní podmínky i vpád civilizace na dosud odříznutá území.

Tvůrci filmu cestu absolvovali nejen auty, ale s domorodými šerpy i na koních a pěšky. Natáčeli nádherné vysokohorské scenérie, život prostých Tibeťanů i obřad s Jeho Svatostí XIV Dalajlámou, těsně před odchodem do exilu. Tam, kde to bylo možné, natáčeli i buddhistické památky, obřady a náboženský život tibetského lidu. Sami v tu dobu jistě netušili, že pořizují možná poslední záběry specifického způsobu života a unikátních kulturních památek, které byly po tibetském proti-čínském povstání v roce 1959 čínskou armádou systematicky ničeny a v následujícím období Kulturní revoluce málem vymazány z povrchu tibetské země.

Kvůli neshodám s čínskými filmaři vznikly nakonec tři verze filmu, a to pro Československo, pro Čínu a pro festivaly. Jediná dnes známá verze, která se zachovala, byla určena pro distribuci v československých kinech.
V roce 1955 snímek získal ocenění na festivalech v Benátkách a v Karlových Varech, avšak teprve v roce 1956 povolila cenzura jeho uvedení v kinech. Na konci 50. let bylo promítání opět zakázáno.
Doprovodný komentář je poznamenán cenzurou a vypovídá o situaci v československé kinematografii, která byla v té době zasažena režimem stejně tvrdě jako jiné umělecké obory. Obrazová složka filmu však přesto zůstává unikátním historickým svědectvím. (Dech Hor)