Nedá se dost dobře určit, čí je to chyba. Možná tvůrci neměli dost času sledovat své hrdiny častěji. Možná hrdinové neměli náladu tolik obnažovat svá nitra. Ale bohužel je skutečností, že i když je vše zručně sestříháno a sesazeno dohromady, ve filmu není dostatek syrového materiálu a lidských konfrontací na to, aby byl dostatečně zajímavý.
A stejně jako Třeštíková nenásilně nutí své protagonisty, aby o sobě promluvili do kamery, nutí i publikum svých filmů, aby se zamyslelo. Ani ne nad párem, který před ním stojí, ale zejména nad sebou a nad dobou, ve které žije. Opravdu mladí utíkají od každého partnerského problému, který jim život postaví do cesty?
Většinu dokumentu tvoří scény, v nichž se Mirka a Kuba svěřují a stěžují si na kameru samostatně, a tím upřímněji. Společné momenty z domova výrazně dotvářejí atmosféru v rodině. Třeštíková a její tým umějí pozorovat a dokážou hodně vyjádřit také zachycením páru v pohybu, při různých každodenních aktivitách.
Jako ve správném dramatickém vyprávění dojde i na tajemství, když manželé alespoň pro tuto chvíli nechají některé životní zvraty bez komentáře. Nechybí ovšem ani záporná postava, kterou se v případě Mirky a Jakuba ukáže být rodinný domek s farmou. Přílišná zátěž spojená s jeho rekonstrukcí a obhospodařováním nakonec významně přispěje k jejich vzájemnému odcizení.
Do finální verze se ze sedmi let života nemohlo dostat všechno a nedozvíme se dost, abychom mohli oba protagonisty soudit. Co tam ale Třeštíková určitě dostala, jsou opravdové emoce.
V pokračování časosběrné metody navazuje Hana Třeštíkovou na svou matku Helenu, a vybírá si k tomu jen jeden mladý pár. Generační výpověď s přesahem se tudíž nekoná, ale jako lidský, sociálně laděný dokument o řadě vztahových problémů Nová generace funguje.
