Je skutečným požitkem sledovat, jak se stárnoucí rocker z Lásky nebeské mazlí se slovy, jak úzkostlivě si udržuje výraz přirozeného aristokrata vlastní mysli, stranícího se všech vůkolních malicherností. Když se pak ve finále Nighy utká ve slovní přestřelce s Clarksonovou, začne to na plátně konečně jiskřit.
Florencino knihkupectví je vlastně taková příjemná pohádka (taky díky hlasu vypravěčky Julie Christie), která hodně překvapila. Jedná se současně o poctu knížkám, které jsou i v této naší době přeci jen malinko upozaděny na úkor televize, internetu a filmů.
Nicméně celkově jde o velmi krásnou oslavu lásky ke knihám, film emotivně působivý i nevtíravě aktuální co do obrazu bezmoci vůči mocným a v retro stylu včetně krásné angličtiny dokonalý. A jestli bude diváky inspirovat k přečtení knihy, bude to jen dobře.
Pokud ale publikum nutně nehledá zadní vrátka a společenský přesah, může si v klidu vychutnat oddechovou romanci, kde ústřední roli hrají knihy a lidé, kteří je milují. Kde se utvářejí netradiční přátelství a platonická vzplanutí. A stejně jako u literatury se najdou diváci, kterým film vykouzlí úsměv na tváři a tací, pro které bude snažení Florence Green jen ztrátou času.
Florencino knihkupectví je příkladem „velkého malého“ filmu, který se víc než na děj soustředí na trojrozměrnost postav. Pomalu plynoucímu příběhu s hořkosladkým koncem schází trochu víc interakce mezi jednotlivými postavami, aby je divák mohl důvěrněji poznat a chtěl jejich příběh následovat.
