Co se tedy divák v kině dozví? Že Laco Déczi je velký hláškař a pro vulgarismus nejde daleko ani v angličtině. Že muzikantský život je těžká řehole a že ve stáří je to ještě těžší. Tedy v zásadě nic nového. Mohla to být velká pocta generaci velkých hudebníků.
Film tedy obsahuje dost vtipných / dojemných scén, ale skoro stejné množství zbytečně dlouhých a nezajímavých záběrů, které mají jen vyplnit stopáž (např. pečlivě komponovaný dlouhý statický záběr na schody, po kterých někdo velmi pomalu jde).
Je to rozvláčný a nakonec i poněkud smutný film, u kterého není kam spěchat, plný absurdních scének, ve kterém je velmi dobře cítit vzpouzení se stářím spoutávaného živlu. Je to dokument, který se nesnaží řešit nějaká zásadní světová témata, varovat ani vychovávat. To je celkem příjemné osvěžení.
Primárně se tedy celou dobu bavíme a pozorujeme zralé (přezrálé) muže, kteří se stále hudbou živí, ale je evidentní, že jde o velmi těžkou řeholi, obzvlášť v pokročilém věku. Nečekejte popisné životopisy, fotky z archivů. Spíš přítulného papouška, vulgárního Décziho a bezbranného Tamaškoviče.
