Neupírám tomu vnitřní energii a impozantní technické zpracování, ale při vší vůli nejsem ochoten zkousnout fakt, že muzikálová intermezza tomu vlastně škodí (druhá polovina, která se bez nich víceméně obejde, je mnohem lepší té první) a ten opulentní kýč, rámující příběh jakože naivních, ale v mnoha ohledech sebestředných narcisů, vlastně tepe v mozku do receptorů protivnosti s úderností bubeníka s aspergerem. Od Chazelleho chci jakoukoliv žánrovku, kde bude hudba pouze prostředkem, nikoliv účelem, vzhledem k věku má unikátní schopnosti.
Damien Chazelle je zjevení. Je mu teprve 31 a už má na kontě dva vyjímečné filmy. Z La La Landu je cítit láska ke starým muzikálům, odkazy na Zpívání v dešti nelze přehlédnout v tématu, stylizaci i choreografii. V klasických muzikálových kulisách se ale odehrává příběh, který je aktuální a tak reálný. Hlavně zatraceně dobře natočený a zahraný.