Vyšel ze specifického lokálního prostředí, všechno konkrétní ale co nejvíc rozmlžil a vytvořil víceméně abstraktní úvahu o rozmanitosti a zároveň univerzálnosti lidské zkušenosti. Jeho filmu ale nesluší velká slova. Je tak intimní a neokázalý, že i scény, které mají nakonec největší emoční potenciál, jsou vlastně tak obyčejné a nenápadné, že by v jiném dokumentu možná spadly ve střižně pod stůl.
Pokud se na Sacro GRA chystáte, neuškodilo by si předem ujasnit, jaký vztah k dokumentárnímu filmu vlastně máte. Pokud si ho představujete jako divácky přístupné dílo s ucelenou koncepcí, raději si návštěvu kina odpusťte. Kdo se ale nebojí trochu tápat a hledat vnitřní souvislosti, měl by se Sacro GRA strávit příjemné půldruhé hodiny.
Při tvorbě Sacro GRA se Rosi snažil zachytit valéry světa, které je snadné přehlídnout a přejít bez povšimnutí. Jeho cílem bylo zakonzervovat neviditelnou, přesto zajímavou fazónu města, dalece vzdálenou představám turistů a návštěvníků. A už výběr „účinkujících“, které nakonec režisér zvolil za svoje heroldy, naznačuje jistou formu inklinace k sociálně kritickému podtextu.
Všechno vypadá velmi přirozeně a nenuceně, ale rozhodně docházelo k jistým postprodukčním úpravám, což je nejlépe vidět na práci staříka, nahrávajícího zvuk larev v kmenech palem. Následně si ty nahrávky pouští doma v Audacity a zvuky, které se přitom ozývají, vůbec nekorespondují s tím, jak mačká tlačítka na obrazovce. Je tudíž pravděpodobné, že i jiné sekvence jsou různě doupraveny, ale je to provedeno tak profesionálně, že si toho nevšimneme.
Snaha o nějaké tematické propojení jednotlivých střípků z celé té skládačky se poněkud míjí účinkem. Např. když rybář porcuje meloun, tak jeho žena si čte v časopise fotoromán (a v jiné epizodce zas fotoromán vzniká), ale vypadá to spíš, jako by jí ho režisér schválně podstrčil, aby si v něm četla, než že by si v podobných časopisech běžně listovala.
