Portrét

Františkova tvář je klidná a tichá. Ústa si příliš neuvědomíš, spíš ty vousy... a oči za skly brýlí jsou mírné. František Skála je slušný člověk, malíř bez velkých ambicí - žije se svou ženou v domě, kde žil i jeho otec, v domě na samotě... žije tu s ní už deset let, právě tento den deset let, které uplynuly od svatby. Deset let spořádaného života, života s radostmi, které se pamatují i které se už zapomněly, života bez ideálů, který už začíná chutnat trpkostí jakési nedozrálé zralosti. Jarmila se divá na tu klidnou tvář a snad víc ví to, co František nechce, než to, co chce. Nechce, aby jeho obrazy visely v galérii, nechce popularitu, nechce dobře placené místo ve městě. Nechce nic víc, než slušně žít. A Jarmile se zdá, že je to víc stojatá voda a míň život. Dojedou domů - a budou slavit výročí. V tichém domě a ve dvou. Teď ještě netuší, že právě dnes pozná opravdu dobře svého muže. Pozná ho v té chvíli, která přichází v životě možná jen jednou, kdy člověk sám o sobě všechno vypoví tím, co udělá...