Španělská královna tedy nestojí nad žánry, nýbrž je trochu mechanicky a trochu melancholicky střídá. Kolísá mezi naivismem a naivitou, občas hraje tíživé melodrama, občas fraškovitou taškařici – třeba při operetně laděném homosexuálním nájezdu amerického herce na jeho španělský protějšek.
Většinou to asi měl být humor, a film je především komedie (ve stylu Ave, Caesar!). Ale pokud jsem film bratří Coenů nazval rozbředlým, pak neexistují slova, kterými bych mohl nějak analogicky označit Španělskou královnu. Vyznačuje se především totální absencí dramaturgie a režisérovy soudnosti.
Celkově jde o poněkud surrealistický snímek, který se pohybuje na pomezí komedie, dramatu a černého humoru. Na první pohled nabízí Španělská královna docela zajímavou a lákavou synopsi. Po zhlédnutí však zjišťujeme opak a jsme spíše zklamáni.
Film nese na svých bedrech Penélope Cruz, bez její role by mnoho diváků na Španělskou královnu vůbec nezavítalo. Nepomáhá tomu ani to, že film je ve skutečnosti pokračováním Truebeho předchozího snímku Dívka tvých snů z roku 1998. Pro diváka, který tento film nezná, může být Španělská královna poměrně chaotická a a určité citové scény, které jsou ve filmu hned zpočátku, naprosto nesmyslné.
Španělská královna je taková lehce chaotická podívaná, u níž patrně nebude existovat jednoznačná odpověď na to „co jí chtěl básník říci.“ V podstatě se tu za celou dobu neobjeví nic, čeho by se šlo chytit a žádný aspekt není rozvinutý natolik, aby bylo možné se s ním identifikovat.
