Vojížděči vodpadků

Ojedinělý pokus vytvořit z chaosu, cíleně retardačních skečů a všeprostupující hravé destrukce cosi transcendentálního: čtyři roky starý snímek Vojížděči vodpadků je nejradikálnějším autorským gestem, pod jaké se enfant terrible amerického nezávislého filmu Harmony Korine kdy podepsal. Film-artefakt, natočený i nastřihaný na VHS, je záměrně repetitivní, bezdějovou a surreálně nespojitou sérií epizodických výjevů, v nichž se parta maskovaných kvazi-seniorů a jejich přátel (očividně stižených lehčí formou kretenismu) oddává rozkoším plynoucím z násilí, bizarního (sebe)ukájení a vandalismu. Projekt, který by nejlépe vyzněl promítaný na záchodě, nemusíme nutně číst jako odzbrojující vizi lidského úpadku. Jde totiž zároveň o svéráznou groteskní poctu všem pitvořivým idiotům dneška, jejichž život připomíná nepřetržitou oslavu konce, během níž se mohou naplno věnovat felaci stromů, ojíždění popelnic, falešnému zpěvu, demolici elektronických přístrojů, odpalování petard, nonsensové poezii, stepu, pojídání lívanců s jarem, strkání žiletek do ovoce a mnoha dalším líbezným kratochvílím. Vojížděči vodpadků je okouzlující „hororový“ vaudeville, zábavně nostalgické a nihilistické gesto namířené proti vážnosti a kašírovanosti všeho druhu. Ostatně, ze všech audiovizuálních refrénů těchto novodobých „lidí popelnicových polí“ je nejdůležitější ten, který Korineovo anarchistické dílo vystihuje nepřesvědčivěji: Make it, make it, don't fake it! (Festival otrlého diváka)