Zaujímavá je vizuálna stránka filmu, pod ktorú sa podpísali kameraman Feliksas Abrukauskas a strihačka Suzanne Fenn. Na jednej strane bielo-čierny svet výskumného pracoviska s modravými obrazovkami počítačov a obrazcami nervových dráh a elektromagnetických vĺn a na druhej strane paleta farieb pri zobrazovaní fikcie – scén, ktoré sa odohrávajú v mysli hrdinov.
Ale pokud máte rádi filmy od Tarkovského, Mizející vlny vám asi budou připadat naprosto super.
Teprve poslední obrazy poskytují dramatu lehké rozhřešení, protože až v tu chvíli se Lukas s Aurorou mohou dorozumět smysluplně, i když nám to je v tu chvíli už ukradené. Bez děje nebo aspoň přízemního vzrušení z té erotiky vyvolá film v našem mozku jen slabé vlny a ty vskutku brzy zmizí.
Ani vyměřená dvouhodinová stopáž ničemu neprospívá a podstatné zkrácení by bylo jedině pro dobro věci. Spousta scén plní funkci vaty a děj zpomaluje a divák se tak bohužel neubrání nudě. Navíc devalvují i zmiňované režijní nápady, které se logicky ztrácí a v hlavě tak neutkví.
