Místo drzých buřičů se představují nudní patroni, uvěznění ve smyčce bezobsažných výrazů jako "umělecký projekt o proměně identity". Rozumný režisér by je vystřihl, jenže hrdinové Občana K. vyprávějí sami o sobě v začarovaném kruhu slov i technických limitů. Kdyby režiséra Michaela Romea Dvořáka nahradil zkušený filmař odhalující Ztohoven s odstupem, prodal by zábavněji jejich akce i postoje.
Jak už bylo řečeno, Občan K. se v podstatě jen mihnul světem a tento film ho vrací právem zpátky před oči. Zjevně má totiž pořád co říct, před čím varovat a navíc způsobem, který nasvědčuje tomu, že Ztohoven od dob fiktivních atomových hříbků opravdu dospělo. I když se pořád dobře baví.
A zde je zabito to, co mě zajímalo nejvíc, to jest, z čeho vlastně policie členy skupiny obvinila a jak se Ztohoven pokoušelo získat od státu satisfakci za neoprávněně zničené umělecké dílo, zrušenou výstavu atd. O tom se ve filmu překvapivě vůbec nemluví a kóda se opět stočí k vágním náznakům nebezpečí totalitní společnosti, orwellovského sledování jednotlivce atd...
Když ke konci přibude promluva Romana Týce, který z celé skupiny dokáže projekt nejlépe vysvětlit, divák jásá nad konečně srozumitelně podaným obsahem. Jako by mu ale nutně muselo něco zkazit radost, kamera se začne více houpat a zoomy vypadají jako z rukou člověka s epileptickým záchvatem.
