Film zaujme jak formou, tak svým sdělením, jediným rušivým elementem je jeho délka. Nikoliv ve smyslu, že by se necelá hodina a čtvrt experimentálního vyprávění nedala přežít, ale kvůli tomu, že zejména poslední čtvrt hodina působí dost nastavovaně.
Emocionálne zdrvujúcu výpoveď podporuje pestrosť použitých techník. Ručná animácia sa mieša s paperikovou, kolážou a pixiláciou. Crulicov fyzický a psychický úpadok tvorcovia zobrazili jednak naturalisticky a jednak so štylizáciou, podporujúcou zovšeobecnenie smutného prípadu do rozmerov platných v akejkoľvek spoločnosti a konštelácii.
Přinejmenším není snadné Crulice přijmout jako černobílou oběť bezpráví a nechápat ho zároveň trochu i jako antihrdinu, na čemž se ostatně podílí i jeho nesmyslně radikální volba vlastního konce po pár měsících vazby. Třebaže podobná rozhodnutí pochopitelně nemá nikdo právo soudit.
Je to skoro stejně nápadité jako Waking Life a rozhodně nápaditější než Alois Nebel. Téměř každá scéna přináší něco vizuálně nového a zajímavého. Pokud ale film chceme brát jako něco víc než poloexperimentální audiovizuální počin a začneme se zabývat jeho dějem, je to značně problematičtější.
Jak tedy pojmout návštěvu snímku Crulic – Cesta na onen svět? Nejlépe jako nakouknutí do abstraktního a experimentálního filmu, který je obyčejně k vidění výhradně na festivalech nebo ve specializovaných přehlídkách.
