1989: Z dopisů psaných přes železnou oponu

Petrovi Kořínkovi je 21 let, pochází z Pardubic, poslouchá undergroundové kapely, čte samizdatové knihy, ve škole má problémy kvůli svým dlouhým vlasům. A sní o emigraci. Je totiž začátek roku 1989 a nic nenasvědčuje tomu, že by se v komunistickém Československu dočkal svobody. „Nedovedu si představit, že bych v tom policejním státě, kde o mém životě rozhoduje pořád někdo jiný, žil dál,“ píše rodičům v dopise, který hází do schránky chvíli před tím, než 7. února 1989 nasedá do vlaku mířícího do Paříže. Po několika krušných měsících v utečeneckém táboře nakonec získá pas, najde si práci a seznámí se i s vůdčí postavou českého exilu Pavlem Tigridem, přesto je mu ale smutno. Jen těžko se smiřuje s myšlenkou, že možná už nikdy neuvidí své rodiče a kamaráda Martina, s nimiž si pravidelně píše. Aspoň na dálku tak spolu prožívají pozvolný rozpad sovětského bloku, pád Berlínské zdi a nakonec i studentské demonstrace ústící v sametovou revoluci. A také naděje i obavy z nejisté budoucnosti. Právě dopisy, které si Petr posílá se svými nejbližšími, jsou osnovou snímku Karla Strachoty přibližujícího fenomén emigrace. Kombinaci dopisů, archivních záběrů a dobových fotografií umocňují kresby, animace, a především výrazná hudební složka. (JSNS lekce)