Hong se stává kronikářem takových civilních chvil. Jeho filmy volně plynou, režisér nemá potřebu je uměle dramatizovat nebo jimi prvoplánově bavit, i když nahozené situace v sobě ukrývají humorný potenciál. Místo toho skrze ně reflektuje filmové médium, s nímž pracuje, samotný proces tvorby i vlastní rozpoložení.
Průzračné pohádkové podobenství o tom, jací bychom mohli být, pokud bychom byli bytostmi, které dokážou mizet z chodníků, jimiž my smrtelníci musíme pracně procházet.
Hongovy superskromné filmy jsou alternativou nejen k mainstreamové, ale i běžné artové produkci. Pobízejí publikum k zamyšlení nad odhalenou strukturou tvorby a zdroji inspirace, otázkami identity, spojenými s jednotlivými postavami i osobním rozměrem kinematografie. Nalezeno v překladu dává smysl sledovat uvnitř autorského vesmíru autora, ale i jako první setkání s jeho vizí.
