Opozice z periferie

I v zapadlých částech České republiky žili v sedmdesátých a osmdesátých letech lidé, kteří se nebáli otevřeně projevit svůj názor. Hlásili se k nezávislým iniciativám jako byla Charta 77 nebo Hnutí za občanskou svobodu, podepisovali petice, vydávali samizdaty, kritizovali okolní poměry a upozorňovali na nespravedlnosti komunistického režimu. Hlavně ale žili svobodně a po svém, navzdory státní moci a perzekucím, které se staly téměř každodenní součástí jejich života. Zlo mělo u každého trochu jinou podobu. Eduard Vacek z Teplic byl odsouzen na rok do vězení za vydávání samizdatového časopisu Pako (Patafyzické kolegium). Hana Jüptnerová nemohla ve Vrchlabí najít práci poté, co pronesla smuteční řeč na pohřbu svého přítele, politického vězně Pavla Wonky. I Pavel Roubal poznal, co je to vězení. Za rozšiřování a vázání samizdatových knih v něm strávil tři měsíce. Když se s rodinou přestěhovali z Prahy do Častrova na Pelhřimovsku, byli pod neustálým dohledem StB. Pavel Roubal nemohl najít práci, jakmile se mu to podařilo, ještě ve zkušební lhůtě ho vyhodili. To se opakovalo více než desetkrát. Květu Princovou i s manželem postupně vystěhovali ze tří domů v severních Čechách, protože se k nim sjížděli kamarádi a vystupovaly tam hudební skupiny. Farář Josef Kordík přišel o státní souhlas s výkonem kněžského povolání, a když ho nehodlal respektovat, odsoudili ho za maření úředního rozhodnutí. Vedle pěti osobních příběhů má část filmu obecnou polohu, je věnována disentu na Ostravsku. Dolores Šavrdová, Jaromír Piskoř, Jan Král, Ivo Mludek a režisér dokumentu Jiří Fiedor vzpomínají na kulturní a protestní akce, které v osmdesátých letech organizovali, a na peripetie s tím spojené.
(zdroj: Česká televize)