Závěr je trochu šokantní. Ne snad kvůli nějaké překvapivé pointě, právě naopak. Film končí v momentě, kdy to ještě nikdo nečeká. A vyvstává otázka: Co za tím stojí? Není to moc jednoduché? Ne. Stěžejní u tohoto filmu totiž není o čem, ale jak. Takže jak? Výborně, výborně to Radu Muntean udělal.
Rumunsko je podle režiséra na tom se svou kinematografií opravdu dost bídně a její rozvoji brání přes příliš mnoho faktorů, včetně nedostatku finančních prostředků. Hodnocení tohoto snímku bych tedy stanovil na 80%, ale originalita zobrazení mě skoro tlačí i na 90%!
Vánoční pohoda, kdy se hraje na Ježíška, koledy, kdy se předstírá harmonie, kdy se lže, aby děti byly šťastné, kdy vztah už jen naučeně dojíždí. A za zády se nosí dárky. A za zády se toho děje hrozně moc.
Chybí hudba, která by dala emocím hrdinů jednoznačný tvar. I tak ale snímek nevyznívá jako typická rumunská festivalovka. Těm se nejvíce blíží ve vynikající scéně, v níž se hrdina spolu s manželkou a dcerou potkává v zubní ordinaci s milenkou, která zde pracuje.
Vztah k hlavnímu hrdinovi přitom výrazně ovlivňuje vztah k celému filmu. Na něm sice oceňuji jeho formální čistotu a neutralitu, ale jinak mě citově příliš nezaujal. Právě proto, že mě nijak zvlášť nezaujal jeho hlavní hrdina.
Paul se snaží držet role vzorného otce, ačkoliv jeho myšlenky jsou stále u mladé blond lékařky a jeho pocit viny ho vnitřně ničí. Je rozhodnut říci své ženě pravdu i přestože ví, že jediný možný výsledek je špatný (Branescu a Oprisor jsou manželé i ve skutečném životě).
