Chronique des années de braise

Chudý venkovan Ahmed opouští vesnici a odchází do města, kde doufá nalézt lepší život. Zde se setkává s bláznivým vizionářem Milhoudem, ale hlavně poznává bídu a nespravedlnost. Vypukne druhá světová válka, přichází jedna katastrofa za druhou a Ahmed je odveden do armády. Z Evropy se vrací v době propukajícího odboje a když se seznámí s revolucionářem Si Larbim, jde bojovat za vlast. Dnes už klasické dílo alžírské kinematografie, za něž režisér dostal v Cannes v roce 1975 Zlatou palmu, nebylo ve své době přijato jednoznačně. Bylo mu vyčítáno, že hlavním nepřítelem nejsou okupanti ale sucho, že hlavního hrdinu hraje řecký herec, že je zkreslována role lidu. I přesto alžírské úřady povolily uvedení na festivalu v Cannes. Absurdní bylo, že i přes nejvyšší ocenění, byl film puštěn do distribuce až po šesti měsících a s velmi skromnou reklamou. Nepochopitelná a nespravedlivá újma byla kompenzována jednoznačně nadšeným přijetím filmu během oslav dvaceti let od vypuknutí protifrancouzského povstání. Mohammed Lakhdar-Hamina je sice u nás neznámým režisérem, ale ve světě patří mezi vůdčí osobnosti alžírské kinematografie. Do dějin se zapsal především svou volnou trilogií Le vent des Aurès (1967, Cena za nejlepší debut v Cannes), Kronika žhavých let (1975) a Vent de sable (1982), v níž reflektuje klíčové okamžiky národních dějin.