Zloději jako my

V tomto Altmanově gangsterském příběhu, jenž vypráví o zamilovaných psancích odsouzených k smrti, hrají hlavní roli zločinci z doby Velké deprese T-Dub (Bert Remsen), Chicamaw (John Schuck) a Bowie (Keith Carradine), kteří po útěku z vězení vylupují banky. Nejprve se mezi jednotlivými loupežemi ukrývají u Dee Mobleyho (Tom Skerritt) a Keechie (Shelley Duvall) a následně u Mattie (Louise Fletcher). Stále senzačnější zprávy o jejich loupežích bez kapky krve je však donutí rozdělit se. Po autonehodě nechává Chicamaw zraněného Bowieho v péči Keechie a ti dva se do sebe zamilují. Bowie tak musí nalézt rovnováhu mezi svým poutem ke Keechie, loajalitou vůči svým kamarádům a samozřejmě potřebou získat peníze na cestu do Mexika. Pomalu se nad nimi stahují mraky a Bowie s Keechie drsným způsobem zjistí, že zlodějská čest má své hranice a že nakonec půjde o holý život. Snímek byl natočen stejně jako film noir They Live by Night (1949) Nicolase Raye na motivy románu Edwarda Andersona a scénáristé spolu s Altmanovými hereckými oblíbenci vlastně vytvořili žánrově mnohotvárný remake tohoto snímku s příchutí klasiky Bonnie a Clyde. Altman se v tomto filmu nezajímá ani tolik o násilnické kousky gangsterů, nýbrž s větším zaujetím sleduje příběh každodenního života svých filmových hrdinů, které ale vůbec neglorifikuje. Film ale ukazuje gangstery jako oběti společnosti a doby hospodářské recese, přepadení bank jsou zde do jisté míry projevem sociální rebelie a nesouhlasu s daným stavem. Brutalita, mrazivá ironie, ostré svícení, záběry přes zrcadlo či sklo, všudypřítomné hrající rádio, práce kamery zdůrazňující fragmenty emocí, expresivní detaily, smysl pro ironický nadhled i napínavou akci – to vše řadí snímek k tomu nejlepšímu z Altmanovy tvorby 70. let.