Cave pořád umí, toho člověka mám rád. Velká témata jako rodina, náboženství, hrdost, slabost, deprese nebo nutná odplata jsou jeho devízou už řadu let. Symboly muzikanta s duší básníka se čas od času proměňují tu do románové polohy (vzpomeňme na brilantní A uzřela oslice anděla), tu do podoby filmové. The Proposition má v dostatečně původním scénáři silný potenciál, proto trochu zamrzí, že režie je až příliš civilní a málo nápaditá. Vypjaté scény by možná snesly o něco více naturalismu nebo budování atmosféry. John Hillcoat bohužel není Leone nového tisíciletí, i tak je ale jisté, že cesta velkým Italem naznačená možná ještě bude mít své následovníky. Špína, pot, krev a zadržované slzy jsou totiž elementy, které budou fungovat v jakékoliv době. I přes všechno vyjmenované dávám plný počet, protože syrových snímků prostých efektů, takových, kde namísto záchrany světa jde aktérům především o osobní blaho, pokus o naplnění několika naivních ideálů, je v dnešní době zatraceně málo.
Vizuálně překrásné, hudebně perfektní - leč u hudby měl Cave zůstat a scénář ponechat někomu povolanějšímu, neb jakkoli jsou postavy vesměs příjemně nejednoznačné, děj samotný je až příliš klišovitý. I tak rozhodně ne ztráta času. Nu a Hillcoat již v dalším filmu ukázal, jak výtečně dokáže zpracovat dobrý scénář a natočil pro mě jeden z nejlepších filmů vůbec.