Meteorango Kid, Héroi Intergaláctico

Lula má narozeniny. Ráno se mění v Batmana a dá pořádnou nakládačku rodičům. Ve škole není příliš spokojen a pouští se do natáčení Tarzana. Účastní se pohřbu homosexuála, během něhož si připomíná jeho život. Pak si vykouří jointa. Následně čelí útoku upíra. A doma na něj čekají s oslavou.

Zatímco cinema novo vstupuje do fáze tropikalismu a slaví úspěchy u diváků, propuká také vlna udigrudi. Julio Bressane natáčí Zabil rodinu a šel do kina, João Batista de Andrade dokončuje Gamal, sexuální delírium a premiéru mu Meteorango Kid. Na druhé straně režisér Olney São Paulo je mučen kvůli svému filmu Manhã Cinzenta. Vláda ruší filmové kluby i jejich zastupující organizaci. Je poměrně komplikované získat díla udigrudi, jež jsou jediným skutečným projevem undergroundových tendencí v brazilské kinematografii. Přes veškeré úsilí se podařilo do našeho programu získat bohužel pouze jediného zástupce a tím je právě hrdina Meteorango. Nicméně diváci mají možnost seznámit se i s jejich vzorem – provokatérem a excentrikem José Mojicou Marinsem a to hned ve třech projekcích. Pro správné vstřebání bláznivých dobrodružství mezigalaktického hrdiny se sluší poznamenat, že autor hudby a zpěvák Caetano Veloso dal do vínku všem recesistům udigrudi originální filozofii, pro níž si vypůjčil z afrického nářečí výraz odara. Všichni autoři zmiňovaného proudu jsou odara. Být odara znamená, že celá vaše bytost směřuje k vašemu vlastnímu pupku, jehož jedinou starostí je stimulovat slast a uvést vaše „já“ do středu všehomíru. Taková transformace bytost morálně osvobozuje a umožňuje jí pronikat do nekonečných prostorů halucinogenních i sexuálních zážitků. A konečně umisťuje, jak je to vidět ve filmech, veškerou sociální realitu na hony daleko od díla samotného. Význam má pouze náš nejbližší vesmír. Nicméně brazilská společnost tyto převzaté myšlenky rozvíjí o specificky národní prvek: hrůzu. Řada režisérů byla snadným cílem pro vládní represe už pro své vnějškové aspekty (dlouhé vlasy, neupravené oblečení, jen základní hygiena) a museli tak volit nedobrovolný exil. V jejich filmech se objevují scény mučení, tělesného sebepoškozování. Jsou prosty jakékoliv morálky. Vyznávají opačné hodnoty než cinema novo: americkou produkci (především béčkové filmy), masovou kulturu a odmítají tzv. klasickou naraci. Ačkoliv námi uváděný zástupce nepatří k tomu nejhrubšímu, co v lůně této skupiny vzniklo, je i přesto typickým zástupcem. Patřil k divácky nejúspěšnějším snímkům udigrudi. [David Čeněk, LFŠ 2007]