Maďarský filmař Benedek Fliegauf ve svých značně různorodých filmech i hudbě poukazuje k věcem, které nás obklopují, ač si jich běžně nejsme vědomi. Pracuje u toho se specifickým humorem. Hovoříme mimo jiné o libůstkách festivalových krys, o sledování vlastního pupku a všudypřítomném bzzz.
Filmy sedmatřicetiletého maďarského autora Benedeka Fliegaufa jsou z těch, které rozdělují. Ať už se jedná o trojici formálně nejradikálnějších snímků z let 2003-2007 – magická a hypnotická díla Houština (Rengeteg), Dealer a Mléčná dráha (Tejút) – či krátké experimenty, jakým je třeba Hypnos z roku 2003, vždy k nim lze přistupovat rozdílně, tu s nepochopením či předsudky o artových experimentech, tu s nadšením a nekritickým obdivem Fliegaufova vizionářství.
Rozhovor - Hostem Freshfilmfestu je v Praze i jeden z hlavních představitelů současného uměleckého filmu Benedek Fliegauf, jehož filmy se pohybují na pomezí experimentu a audiovizuálního minimalismu. O jeho talentu svědčila před lety klaustrofobní Houština (2003), ve Varech hypnotizoval publikum temný melancholický Dealer (2004). Na locarnském festivalu triumfovala vizuální bezeslovná Mléčná dráha (2007) a distribuční společnost Artcam nyní zakoupila do našich kin jeho anglicky mluvenou novinku Lůno (Womb). V ní autor poprvé obsadil profesionální herce a vypráví lineární příběh zasazený do blízké budoucnosti, který se zabývá se tématem klonování.
