Babi buta yang ingin terbang

Linda, Cahyono a Salma jsou jen tři z postav intimní mozaiky, jejíž skládání probouzí pocity vyrovnanosti v hrdinech i v publiku. Ač zalidněn postavami vyjadřujícími svá vnitřní pnutí netradičními způsoby, je snímek civilním dílem, jehož sdílnost navzdory zasazení do specifické geografické situace překračuje hranice. Příběh sledující zblízka, ale nikoli voyeuristicky osudy svých hrdinů komentuje kroky, které učinila či by měla učinit indonéská společnost. Vývoj i strnulost zde stojí nedaleko od sebe, zatímco režisér Edwin oslovuje diváka moderními prostředky a dokáže v něm provokovat existenciální otázky, aniž by se uchyloval k hlubokomyslným promluvám. Podobně jako ve svých četných krátkých filmech i zde prokazuje režisér cit pro detail, sexuální nespoutanost, schopnost připisovat obyčejným předmětům metaforické významy, a nahrazovat tak komplikované vyprávění účelnou zkratkou. [44. MFFKV 2009]