David Holzman's Diary

Jim McBride v roce 1967 připravoval pro Muzeum moderníhio umění brožuru o cinéma vérité, jejíž součástí byly rozhovory s tvůrci věnujícími se natáčení deníků, a to ho inspirovalo k natočení vlastního filmu reagujícího na tehdy módní vlnu osobních snímků. Trik jeho filmu – a zde doporučuji přestat číst, pokud nechcete přijít o překvapení! – spočívá v tom, že se ve skutečnosti jedná o falešný, hraný deník, parodicky vyjevující všechny konvence a nešvary filmových deníků. Film, řazený mezi důležitá postmoderní, sebereflexivní filmová díla, zaujme mj. uvažováním o problematické hranici mezi životem a uměním a ironickou dekonstrukcí deníkového žánru, založenou především na postupném odkrývání skutečnosti, že hlavní hrdina je nezajímavý voyeur, který vlastně nemá co natáčet.