Zápisky z Rudolfina: Česká filmová a televizní akademie se nažrala a ze Lva zbyly jen zbytky v nálevu

Už od prvních příprav to zavánělo teatrálním divadlem uraženého dítěte, které se konečně dostalo na vysněné pískoviště, ale aby náhodou nežilo ve stínu jiných, rozkopalo veškeré bábovičky. Z Lucerny přešel Český lev do Rudolfina, z ikonické sošky vznikl Lev v kuželu světla (pochybuji, že by tento záměr bez vysvětlení Marka Ebena někdo rozklíčoval), nechyběl červený koberec, na rautu bylo maso. Dvacet let se členové Akademie dívali Petru Vachlerovi přes rameno a měli jasno v tom, co dělá špatně. Jeden by čekal poučeného žáka (dvakrát tolik, když se chyby s oblibou propíraly v médiích). Z učeného se nestal mistr. Zůstal student, co příliš mluví a nenaučil se nic.

Je otázkou, jak přenos působil v televizních obrazovkách. Šikovný tandem střihač/režisér může zamaskovat mnohé chyby vzniklé přímým přenosem. Atmosféra v Rudolfinu měla k oslavné události daleko. A to navzdory správné myšlence, že si předávání podobných cen zaslouží rudý koberec. Něco takového Lucerně bezpochyby chybělo, v tamních prostorách šlo nicméně o neřešitelný problém. V Rudolfinu se nabízel, selhala ovšem organizace. Herci přicházeli namátkově, bez ladu a skladu a patřičného ohlasu. Venku nebyl dav, který by příchozí vítal. Jen fanoušci Zdeňka Trošky, demonstrující proti zrušení ceny pro Nejnavštěvovanější film. Byl to trefně smutný pohled.

Lépe totiž nebylo ani uvnitř. Rudolfinum je bezpochyby skvělé místo pro hudební akce, ale zcela nevhodné pro něco, co skutečně chcete sledovat očima. Prostor přímo pod pódiem je pravděpodobně jediným místem vhodným k sezení/dívání se. Místa v postraních balkonech jsou poměrně vzdálená od jeviště, abyste mohli naplno ocenit hosty/moderátora a o zadním balkonku lepší nemluvit - zde ve výhledu bránily masivní sloupy. V praxi to znamenalo, že pouze zhruba třetina přísedících viděla na pódium. Novou produkci z nějakého důvodu nenapadlo umístit dodatečné obrazovky pro méně vhodné pozice. Je to přitom něco, co fungovalo i na minulých Lvech.

Mimochodem, sedadla v Rudolfinu jsou natolik drobná, že je nejen obtížné v nich sedět, ale hlavně nikdo neprojde, pokud se nepostavíte (a i poté je to problém). V sále se tak před zahájením večera pravidelně hrála mexická vlna, přičemž na horním balkónu lidé brali jako bonusovou disciplínu přelézání do dalších řad přes sedačky, neboť prostor pro příchod z jedné strany byl zatarasen konstrukcí s jeřábem a kamerou. Díky stísněné atmosféře si nejspíš nejeden návštěvník povzdechl, že ona „ta Lucerna nebyla zas tak špatná“. A to byl teprve začátek dvouhodinového večera.

V úvodu muselo být všem připomenuto, že jsme v Rudolfinu, tudíž domově České filharmonie. Hráli krásně, o tom žádná. Ale otevřít filmový večer statickým hudebním výstupem, co má šest minut? Být u televize a přepnout v ten moment, měl bych pocit, že se dívám na špatný program. V sále nebyl dojem jiný, ale chyběl luxus televizního ovladače. Pak konečně přišel Marek Eben. Jednoznačný profesionál, ale člověk bez jiskry. Eben má tak trochu auru zkušeného učitele dějepisu, co chodí vždy na čas, má tvídové sako a když slyší sprosté slovo, uvnitř se otřese. Umí vyprávět, neuspává, ale ani nebaví. Pro „decentní a strohé“ ceny nejspíš ideální vypravěč. Pokud měl ale Vachlerův Lev tvář, jakkoli kontraproduktivní a zatíženou humorem svého otce, teď je anonymem, jehož je obtížné odlišit od Cen české filmové kritiky.

A kdo potřebuje dvakrát to samé předávání, ač pokaždé od jiné poroty?

Večer navíc působil ohromně nepřipraveně. Předávající se potáceli po pódiu, hledali značku a očividně netušili, co mají povídat a jak dlouho. Snad jen Juraj Jakubisko skončí zapsán v paměti diváků, neboť trefně novou sošku označil za "Lva v nálevu" (to se asi uchytí mnohem snáze, než by si Akademie přála). V sále byla velmi špatně vyřešena akustika, takže zadní řady často špatně slyšely. Příliš se kvaltovalo, což zase mělo tu dohru, že ani nebyl čas na potlesk. A když na něj došlo, velmi nešikovně ho vyplnil komentář, takže diváci v sále poté netušili, kdo právě vstupuje na pódium.

Zkázu s chybějícími televizory pro špatné úhly dokonala obří obrazovka nad Markem Ebenem. Kdybyste ten večer zadali do slovníku slovo zbytečná, byl by tam nejspíš její obrázek. Většinu času v ní běželo logo večera, nikoli záběry z pódia. Diváci u televizí tak, na rozdíl do přísedících, něco z hostů viděli. Přítomný střihač navíc zřejmě prospal půlku přenosu, takže jsme neplánovaně hráli hru „Copak je to za kategorii“. V několika případech byl totiž v sále puštěn medailon nominovaných bez úvodního označení vyhlašované kategorie. Trefil jsem se tuším třikrát, to jen tak pro pořádek.

To, že jsme se o nominovaných filmech de facto vůbec nic nedozvěděli, je asi zbytečné dodávat. Tohle k Českým lvům tak nějak patří už pár ročníků.

Nemá smysl z nulové pachuti vinit Marka Ebena, který odvedl přesně tu kultivovanou šeď, co se od něj vyžadovala. Trapnost (=výtka předchozím ročníkům) vystřídala ryzí nuda s řadou technických chyb a pastelovou kulisou, která kombinovala antické divadlo s pouťovou atrakcí.

ČFTA dostala, co chtěla. Vystrnadila „vegetariánského ďábla“ z trůnu, aby světu ukázala, že to zvládne i bez něj. Místo toho potvrdila, že tvořit podobnou show skutečně není legrace ani ve chvíli, kdy už "víte, co dělat". Ono by stačilo poprosit Petra Vachlera o konzultaci při přípravě ročníku. Ale to by nám hrdost nedovolila, že? Ostatně, ze stejně zbytečné tvrdohlavosti vznikla nová podoba sošky, která vedle majestátního originálu působí plastovým dojmem a svým pojetím připomíná bizardní lávovou lampu.

Tím posledním, co mohlo večer zachránit, byl raut. Ano, nechybělo vysněné maso. Řekli byste, že tímhle nejde šlápnout vedle. Chyba! Namísto klasických švédských stolů byly nebohé servírky nuceny celou dobu pobíhat s tácy s jednohubkami napříč Rudolfinem. Dívek přirozeně bylo do počtu mnohem méně, než hostů, tudíž se často naskytl absurdní pohled na lidského hada, který se v zoufalé snaze něco ukořistit táhl za jednou z obsluhujících. Třeba ale bylo záměrem, aby konzumenti jídlo ihned vyběhali.

Nový Lev skončil jako přehlídka sebevědomé nabubřelosti, který sice vstoupil do sálu s hlavou vztyčenou, nakonec ale neměl daleko k tomu, aby se v tichosti odplazil zadním vchodem. Lev vegetariána byl možná příliš pestrobarevný a křečovitý, aspoň ale dokázal řvát. Tenhle ani nepípnul.