Pravda a mýtus Divokého západu. Část II. – Ryze americké legendy.

Nedávno jsme si řekli pár slůvek o skutečném Divokém západu, kolem nějž začaly být už za jeho existence opřádány celé pavučiny legend a zkazek, pročež přišel na svět nejprve literární a pak i filmový žánr, nazývaný western. Protože jde o jediný skutečně původní americký žánr, pomožme si jeho definicí v podání respektovaného Amerického filmového institutu. Ten praví, že jde o „snímky, zasazené na americký Západ, vyjadřující jeho ducha, sváry a úpadek.“ Typickými hrdiny (později vesměs antihrdiny) bývají šerifové, pistolníci, kovbojové, lovci odměn a tu a tam i indiáni.

Některé westerny se odehrávají už ve třetí dekádě devatenáctého století, jiné naopak přečuhují až do počátků dvacátého. Naprostá většina si ale hoví v časech mezi koncem americké občanské války (1865) a minule zmíněným masakrem u Wounded Knee (1890). Populárním žánrem se stal hned na samotném kinematografickém rozbřesku: Dost možná prvním se stala Velká železniční loupež, kterou Edwin S. Porter natočil už v roce 1903 a použil v ní slušnou hromadu tehdy velmi progresivních postupů a technik. Velmi slavným se stal především poslední záběr (jenž ale mohl podle Porterových instrukcí být dle promítačovy chuti zařazený i na začátek filmu), v němž herec Justus D. Barnes vystřílí celý revolver přímo „do publika,“ v němž nemálo (tehdy nezkušených) diváků zalitovalo, že si vzali světlé kalhoty. Je to často citovaný okamžik, kterému v průběhu věků skládali poctu třeba Martin Scorsese v závěru Mafiánů (1990) či James Bond, tradičně střílející do kamery v úvodu většiny svých dobrodružství. V celé své dvanáctiminutové délce si jej bez obav můžete vychutnat níže. Všimněte si především extrémní brutality a rafinovaného triku v čase zhruba 3:45-4:01 (a nezapomeňte, že ten film je sto deset let starý!).

Mimořádná popularita westernů v němé éře pak s nástupem zvuku na konci dvacátých let trošku uvadla, neboť začaly být považovány za podřadný žánr, přičemž většina novinek si tuto nálepku bohužel zasloužila. Až v devětatřicátém roce natočil maestro John Ford Přepadení, které odstartovalo skutečné žně, občas nazývané zlatým věkem westernu, v němž přišly na svět dodnes slavné kousky jako V pravé poledne (1952), Shane (1953), Rio Bravo (1959) či Sedm statečných (1960). Zavedení širokoúhlého formátu CinemaScope mu pak ve třiapadesátém dodalo i půvabně epické rozměry.

Na konci šedesátých let pak v souvislosti s nástupem takzvaného Nového Hollywoodu, a razantními změnami ve všech žánrech, otevřela dvířka i pro rázné zamíchání westernovými kartami. Sam Peckinpah tak mohl natočit šokantně brutální Divokou bandu (1969), nebo se pošahanci typu Monteho Hellmana či Alejandra Jodorowského vyřádili na halucinogenních úchylárnách typu Střelba (1967) či Krtek (1970), kterým byla přiřknuta škatulka, nadepsaná „acid western.“ Koneckonců, všelijakých podžánrů a meandrů western měl a má neúrekom. Jsou tu třeba northerny, zasazené do Kanady nebo na Aljašku, osterny, zrozené v tehdejším socialistickém bloku (ty známe obzvlášť dobře – často v nich hráli Pierre Brice nebo Gojko Mitič) a tak dále. Při rochňání v obskurnějších vodách bychom se mohli dostat až někam ke steampunku (Wild Wild West – 1999), hororu (Na prahu temnot – 1987) a dalším experimentům, souhrnně označovaným jako „weird west“.

Dodnes přetrvávající popularitu si získaly především spaghetti westerny italské provenience, hlavně z dílny dvou velikých Sergiů. Jednak Corbucciho, který natočil třeba Djanga (1966), jemuž nedávno svým způsobem složil poctu veliký milovník westernů Quentin Tarantino (netřeba zmiňovat, jakým filmem) nebo nihilistické Velké ticho (1968), vybavený nádhernými zimními obrazy, skvostnou hudbou Ennia Morriconeho (ten ostatně vyšperkoval nemálo tematicky příbuzných perel) a neuvěřitelně depresivním závěrem, jehož zásluhou film miluje třeba Michael Haneke a nenávidí autor těchto písmen (viděl jsem ho jako malý a nezvratně zjizvil mou křehkou dětskou dušičku). A pak samozřejmě Sergio Leone se svou dolarovou trilogií (Pro hrst dolarů – 1964, Pro pár dolarů navíc – 1965, Hodný zlý a ošklivý – 1968) a samozřejmě pro nás teď znovu aktuálním majstrštykem Tenkrát na Západě (1968).

Klasický western se ale postupem času stal ohroženým druhem a začal se objevovat spíše výjimečně. Na začátku devadesátých let zabodovaly v pokladnách i na oscarových pódiích dva mimořádné počiny, účtující s historií. Kevin Costner se ve svém režijním debutu Tanec s vlky (1990) vyrovnával se vztahy bělochů a rudochů, a Clint Eastwood prostřednictvím Nesmiřitelných (1992) vystrčil realistický prostředníček vstříc pohádkám o šlechetných šerifech a neohrožených pistolnících.

Největší hit své kariéry pak loni natočil už zmíněný Tarantino, jehož Nespoutaný Django (což je samozřejmě ten film, který jsem o dva odstavce výš necítil potřebu zmínit) byl ale spíše „southernem,“ odehrávajícím se na otrokářském jihu dva roky před občanskou válkou. Jedinými (čti jedinými úspěšnými) plnokrevnými, mýty nebortícími a s parafrázemi nežonglujícími westerny z nedávného období tak zůstávají dva remaky – či, přesněji řečeno, dvě nové adaptace už dříve zfilmované literární předlohy. Jednak 3:10 Vlak do Yumy (2007) Jamese Mangolda s vynikajícím Russellem Crowem v plné charsimaticko-desperátské formě, a především Opravdová kuráž (2010) bratrů Coenových, kteří měli kuráž obsadit Jeffa Bridgese do stejné role, za níž kdysi získal svého jediného Oscara ikonický Honza Wayne, a také nechat všechny postavy mluvit voňavě archaickým jazykem.

Pokud se ve svých výpočtech nemýlím, počet ambiciózních klasických westernů, které jsou v současné době ve výrobě, rovná se přibližně nule. Ale nevěšme hlavu, čile se na nás řítí alespoň slibná komedie A Million Ways to Die in the West, která bude (po Méďovi) druhým celovečerákem v režii Setha MacFarlanea. Kromě autora v ní uvidíme třeba Charlize Theronovou, Amandu Seyfriedovou, Giovanniho Ribisiho nebo Liama Neesona. Jak by řekl jeden slavný moderní pistolník, který westernům setsakramentsky hodně dluží: „Yippee-ki-yay, motherfucker!“