Martin Přívratský: "Kdo v roce 2013 říká, že cena internetu nemá žádnou cenu, tak je blázen nebo hlupák."

Každá cena je dobrá. Znamená to, že film se někomu líbil a to vždycky potěší. Radost z ceny měl celý tým, který na filmu pracoval.

Co na to říct? Pana režiséra nikdo nevaroval, nikdo ho nezachytil, moje ochranka zkrátka neodvedla dobrou práci a já dostal do hlavy čtyři stehy. Abych to uvedl na pravou míru, stalo se to asi ve tři ráno na schodech pod Mramorovým sálem, kde už to v  tu dobu trochu klouzalo. No a že jsem nebyl úplně střízlivý, to je asi jasný, holt stane se (smích). Na rozdíl od pana prezidenta bych ale poděkoval všem, kdo mě pomohli! Ve freestylové komunitě je takové pořekadlo: „Work hard, party hard!“ Bylo naplněno.

Tak žádné umělecké výsledky nejsou objektivní. Když vyhraje Bolt stovku, tak můžu objektivně říct, že je nejlepší, protože všichni viděli, že doběhl první. Když hodnotíte film nebo jakýkoliv jiný umělecký počin, výsledky budou vždy takové, jaká je porota. Prostě každému se líbí něco jiného. My vyhráli cenu, ve které rozhodovalo hlasování na internetu, což podle mého názoru odráží to, jak který film v daném roce pracoval s internetem. Internet jsou dneska hlavně sociální sítě, v případě ČR je to Facebook. Když se podíváte na facebookové profily filmů, které vznikly v roce 2012, musíte objektivně uznat, že náš profil je jeden z nejlepších, ne-li nejlepší. Ono je taky hrozně jednoduché říci: „Jim to tam naklikali fanoušci…“. Ale fanoušci nevzniknou přes noc. My se o náš profil staráme už dva roky. Plníme ho fotkami, přidáváme bonusová videa. S lidmi, kteří mají o náš film zájem, komunikujeme a to se pochopitelně na hlasování odrazilo.

Nedostali jsme žádný grant ani podporu televize, na silného mediálního partnera jsme neměli peníze a tak jsme zvolili internet. Tomorrow Will Be Better je sice „motorkářský film“, ale ten příběh je úplně o něčem jiném. Je to o cestě za snem, o obrovské vůli a o tom, že když se člověk snaží, může se dostat až na vrchol. Tady je ale pořád nastaveno, že v dokumentu je povoleno dělat pouze sociální dramata, takže když točíte o sportu a navíc je tam vtip, je to něco méněceného. My jsme byli jiného názoru a tak jsme se snažili pracovat s internetem. Díky němu jsme film dostali do kin a podle Unie filmových distributorů jsme byli šestým nejnavštěvovanějším dokumentem. Asi o tisíc diváků méně, resp. dva než Soukromý vesmír a Věra 68. Takže žádná omezená distribuce a film, který vidělo minimum diváků.

Kdo říká, že cena internetu nemá žádnou cenu, tvrdí, že internet nemá žádnou cenu. A kdo tohle tvrdí v roce 2013, tak je blázen nebo hlupák.

Nejsilnější měřítko úspěchu jsou samozřejmě peníze. Ale ty se zase dost často nepotkávají s  kvalitou odvedené práce nebo dobrým osobním pocitem. Já mám skvělý pocit z  práce, kterou jsme s  Liborem a pár kamarádama na filmu odvedli a mám výborný pocit z  toho, že snad každý kdo film viděl, naší práci uznává a respektuje. Což dokázala i ta divácká cena.

Pár let zpátky jsem točil pořad o adrenalinových sportech, který běžel na Óčku. Skejty, kola, motorky atd. Děali jsme reportáže z  akcí a různá videa, ale já jsem od první chvíle, co jsem vzal kameru do ruky věděl, že chci udělat celovečerní film do kina. Protože jsem samouk, určitě je snazší začít dokumentem než hraným filmem a věděl jsem, že prostředí, ve kterém jsem se pohyboval by bylo na takový snímek dost atraktivní, i by to mělo patřičnou hloubku. No a jak jsem se tak potkával s  různými jezdci na různých akcích, postupně mi začínalo být jasné, že Libor bude se svojí osobností pro takový filmový projekt ten nejlepší ze všech. Naštěstí si to samé myslel i on o mě, takže mi jednoho dne volá, že letí do USA a mohli jsme začít.

Zvyklí jsou, ale projekt jako byl tento ještě nepodstoupil určitě žádný sportovec u nás a ani ve světě jich nebude moc. Já jsem nechtěl dělat film, kde budou mluvící hlavy povídat o tom, jak je Libor úžasný jezdec a jak udělal tenkrát tohle a támhleto. To by u mladýho kluka nefungovalo a působilo by to spíš trapně. Chtěl jsem zachytit, jaký je Libor ve svém životě. 

Rok jsem se proto věnoval jenom tomu a další rok a něco postprodukci. Protože když se nám podařilo zaznamenat tak skvělou životní etapu, kdy Libor výborně rozjel závodní sezónu, pak se zranil, vypadalo to, že všechno je pryč, ale nakonec se zase dokázal dotáhnout na špičku a krom toho, že ve finále vyhrál titul mistra světa, tak se mu ještě narodil syn, chtěl jsem si dát záležet i na dalších věcech jako je původní hudba, chtěl jsem mít dobré animace, barvy, zvuk atd. A Libor se o tohle všechno zajímal, sám dával různé podněty, ale přitom respektoval mojí práci, což bylo hrozně příjemný. Takže dveře nezavíral, protože chápal, že všechno má nějaký smysl. Na druhou stranu, já jsem se nikdy nechoval jako paparazzi, můj zájem byl natočit dobrý film, ne někoho s  kamerou otravovat.

K  tomuhle sportu to patří, každý to ví, každý počítá s  tím, že se to jednou za čas stane. Ale vždycky si říkáte, že to bude až jednou a ne zrovna tenhle skok… Libora považuji především za svého kamaráda a nikdo nechce aby se jeho kamarádovi něco stalo. Naštěstí on je Ninja a skoro vždycky po pádu zase vyskočí na nohy. Během dokončování filmu ale přišla zpráva, že se zabil Jim McNeil, skvělý kluk, se kterým jsme v  Arizoně strávili asi měsíc a který má také svůj prostor ve filmu. Tři dny jsem nedokázal myslet na nic jiného. Hodně lidí si řekne, že jsou to blázni a hazardéři se životem, ale přesto, co jsem právě řekl o Jimovi, to není pravda. Ti kluci jsou profesionální sportovci, kteří mají za sebou spoustu tréninku, aby mohli tohle dělat. Občas se ale prostě, stejně jako v  životě, něco stane, něco nevyjde.