Václav Marhoul: „Důležité je věnovat filmu úplně vše ze své empatie, představivosti a umu.“

Spisovatel Jerzy Kosiński už jednu filmovou adaptaci na svém kontě má, podle jeho novely „Byl jsem při tom“ byl natočen poměrně slavný film s Peterem Sellersem. Proč si myslíte, že bestseller „Nabarvené ptáče“ nikdo před vámi nezkusil adaptovat?
Pokud vím, tak takové ambice byly, ale nikomu se nepodařilo získat filmová práva. Vznikly tak různé filmy, které byly Kosińského předlohou aspoň inspirovány, poslední se jmenuje Moje válka (2001).

Příběh „Nabarveného ptáčete“ doprovází celá řada scén, v nichž se lidští aktéři neštítí téměř ničeho, klesají na samotné dno lidskosti. Co chcete zfilmováním knihy říci? Čeho všeho je člověk schopný? Nebo naopak to, co všechno dokáže hlavní hrdina-chlapec přežít, „skousnout“, aby přežil a uchoval si lidskost?   
Nechci se od nikoho nechat vmanévrovat do situace, kdybych měl vysvětlovat, co „chtěl autor říci.“ Ani po uvedení filmu a už vůbec ne ještě čtyři roky předtím, než bude vůbec k vidění. S veškerou úctou to odmítám. Za autory mluví jejich filmy a ne jejich rozhovory. K tomu dodávám, že ke každému mluví logicky jinak. U Nabarveného ptáčete to bude platit násobně, protože divák, právě u takovýchto druhů filmů, bude zásadně konfrontován se svým vlastním světem, představami, názory a prioritami, které si automaticky a přirozeně vytváří každý den svého života. 

Hrdinou „Nabarveného ptáčete“ je malý chlapec. Pro film tedy musíte najít vhodného herce. V knize je se všemi zvěrstvy okolo přímo konfrontován. Jak budete postupovat při natáčení? Nebojíte se, že vám zkrátka nikdo z rodičů neposkytne souhlas, aby jejich syn natáčení podobné látky absolvoval?
Stát se to může, ale nebojím se toho. Ze dvou důvodů. Nabarvené ptáče je sice pravda velmi silným filmem, ale určitě ne prvním, kde režisér pracuje s dětským hercem v tak vypjatých scénách. Takovým je kupříkladu ruský film Jdi a dívej se (1985) od Elema Klimova, který je jinak takovým bratrancem Nabarveného ptáčete. Film také umí naštěstí úžasně lhát. V dobrém slova smyslu. Jinými slovy, dětský představitel dané scény nevidí, není jejich přímým svědkem. Jeho oči jsou filmová kamera. Můj dětský představitel Nabarvené ptáče do doby, než mu bude osmnáct, nikdy neuvidí. 

Rozpočet filmu Nabarvené ptáče odhadujete na 120 milionů korun. Půjde tedy o velkou mezinárodní koprodukci. Dokážete už dnes říci, kolik českých lidí, kteří se pohybují v oblasti filmu, pro projekt budete chtít angažovat? A na jakých pozicích?
Určitě budu film realizovat se svým stabilním štábem, který se mnou už spolupracoval na Mazaném Filipovi (2003) a při Tobruku (2008) prošel tříměsíčním natáčením v africké poušti.

V Polsku se vydání Nabarveného ptáčete ve své době setkalo se značnou nevolí. Bylo zrcadlem tamního venkovského lidu, vůči kterému si spisovatel Kosiński nebral servítky. Jak se ke knize staví dnešní Poláci, když se ucházejí o koprodukování snímku?                         
Kosiński nikdy, a zdůrazňuji slovo nikdy, neuvedl, že oni vesničané jsou Poláci. Či snad konkrétně jakýkoliv jiný východní národ. Ale protože Kosiński byl polským židem, vztáhli si, z mého pohledu zcela zbytečně, po vydání románu v roce 1965 příběh na sebe. Dnes už je situace jiná. Důkazem budiž to, že Nabarvené ptáče je v Polsku povinnou četbou na druhém vzdělávacím stupni. Nicméně nechci zastírat, že román je i nadále velmi kontroverzní předlohou, která neustále, ať už vyjde v jakékoliv zemi na světě, stále vzbuzuje vášnivé polemiky a diskuse. Ale abych zodpověděl vaší otázku - v tuto chvíli jsem v jednání se třemi velmi zkušenými polskými produkcemi, které mně před časem doporučila Agniezska Holland.    

Váš první film, Mazaný Filip, měl základ v detektivkách Raymonda Chandlera. Tobruk se zase vracel k úloze Čechoslováků ve 2. světové válce na severu Afriky. Nabarvené ptáče bude adaptací knihy. Nelákalo vás natočit film podle vašeho původního scénáře, který by nevycházel z knižní předlohy či historických reálií?
Takhle tvůrčí problém nestojí. Píšete to, co považujete za důležité, co vás oslovuje, co prociťuje, k čemu máte potřebu se vyjádřit nebo co vás baví.  Kalkulace o tom, jakou látku nebo jakou dobu bych měl zvolit, není v zásadě vůbec přípustná. Je mně úplně jedno jestli jde o adaptaci, inspiraci, či o původní látku. V mém případě točím to, co ke mně přichází, co si ke mně už samo vždycky našlo cestu. Důležité je jen to, věnovat v daném čase tomu kterému filmu úplně vše ze své empatie, představivosti a umu. Udělat pro svůj film autorsky maximum, aby jeho finální podoba obstála co nejvíce právě před vámi jakožto autorem samým.