Psychotropní látky v lese Tomáše Vorla přivolaly protidrogovou policii

V Cestě do lesa je posun v rámci hlavní rolí. Nejsou jimi už Honza a Markéta, ale jejich filmová dcera Anyna a syn postav Bolka Polívky a Evy Holubové Ludva. Proč? V Cestě z města měli Honza a Markéta poměr a z toho poměru vznikla dcera Anyna, která je po matince trochu střelená a přírodní živel. Nechodí do školy, pobíhá po lese, učí se z bylin a houbiček. No a syn Holubové a Bolka zvaný Ludva také vyrostl a zmužněl a vystudoval vysokou lesnickou a pracuje na hájence jako adjunkt revírníka. Takže je to les, co ty dva mladé svede dohromady, takže postupně převezmou role svých rodičů. Ale i rodiče tam mají veliký prostor, nebojte se. Vlastně těžko říci, kdo je hlavní postava. Velikou roli tam má také revírník Cvrk v excelentním podání Jiřího Schmitzera a jeho dcera, učitelka Lída v podání Marie Štípkové, která si na Ludvu brousí zuby a chce s ním bydlet na hájence. Je to propletenec příběhů a každá postava si nese své poslání, své nadání, své nářadí... Postavy Anyny a Ludvy jsou dokonalým protipólem. Ona je typická ochránkyně přírody, kytiček a zvířátek a vegetariánka ktomu. On lesník a myslivec. Je to samozřejmě skvělý výchozí bod pro scenáristu k rozehrání děje. Inspiroval jste se, jako tomu bylo u mnoha dalších charakterů, i tady u nějakého reálného příběhu či postav? Kdysi jsem chodil s dívkou, která byla vegetariánka a to zcela militantní. Když jsme šli spolu na oběd, tak mi ho celý zkazila, že prý jím jedovaté mrtvoly a brzo onemocním. Zkoušel jsem být tedy vegetariánem a pár týdnů jsem to vydržel. Ale když jsem přijel na Rabštejn a chvíli žil v lese, hned jsem dostal nezřízenou chuť na maso. Prostě příroda si to sama řekla. No a v tom lese jsem také poznal několik myslivců a mysliveckých sdružení a inspiroval se jejich příběhy pro náš film...

Film je vůbec hodně věnován lesníkům, myslivcům a také zemědělcům. Určitě jste musel buď hodně pozorovat a naslouchat místním obyvatelům, nebo mít hodně odborných poradců, aby všechny činnosti byly realistické a věrohodně zpracované, že? Žádní odborní poradci! Předobrazy našich postav jsou skuteční myslivci, revírníci, dřevorubci, sedláci, přírodní léčitelé... Já v Praze vlastně jen sháním peníze na film, jinak žiji životem vesnickým. Lidé pracující v lese a na poli jsou mi milejší, jsou průzrační, jasní a kupodivu moudří. Žijí napínavý, dobrodružný život, protože jsou stále pod tlakem přírody a jejích živlů. Všechno tam je živé, divoké a nevypočitatelné. Ve městě je všechno naplánované, nudné, sterilní, předvídatelné... Film se na zemědělce a myslivce dívá velmi pozitivním pohledem a dá se říci, že se i snaží právě na rozporu ve vnímání postav Anyny a Ludvy poukázat na běžné mýty a polopravdy, které o těchto „profesích“ u laické veřejnosti přetrvávají. Je tento pozitivní pohled váš osobní? Nebo se třeba právě díky práci na filmu nějak váš pohled změnil?

Ano, je to osobní pohled. Na svou kůži jsem pocítil, že chci být vegetariánem, ale když se ocitnu v surové přírodě a fyzicky nějak pracuji, mám chuť na maso a bytostně cítím, že jsem tak uzpůsoben, že to mám v genech po předcích a že se to nedá nějakým kavárenským rozhodnutím zrušit. Dříve, jako lufťák obdivující venkov, jsem si naivně myslel, že myslivci jsou vrazi a úchyláci, kteří střílením do zvířat honí své ego. Ano, jistě jich takových mnoho v lese pobíhá. Avšak ta lovecká vášeň je nám mužům vrozená od pravěku. A protože jsem kdysi točil film z prostředí jatek, tak na vlastní oči a uši a nos vím, jaký je to nechutný masakr, jaké utrpení pro zvířata a jaké maso všichni v obchodech kupujeme a jíme. A naopak, kulkou střelené divoké zvíře, které nemá v sobě žádné chemikálie z potravy, které nepodléhá stresu ve frontě na jateční popravu, silné lesní zvíře, jehož přirozenost je lovit a být loven, to je ta nejzdravější potrava, co nám příroda může dát. Problém je jinde. A sice, že na planetě zdravých zvířat stále ubývá a nemocných lidí stále přibývá. Ale letos v prosinci má prý být konec světa, takže se to všechno naráz vyřeší...