60%
Polski film
- Komedie
- +2
Je Polski film splněným snem spolužáků z JAMU? Užili jste si společné natáčení náležitě?
Je to tak. Před 15 lety jsme si všichni čtyři společně s Lubošem Balákem založili v Brně vlastní autorské divadlo, aniž bychom si to uvědomili. Bylo to takové divadlo v divadle, náš pokleslý podivný kabaret Komediograf. Vznikl v HaDivadle, kde jsme byli všichni v angažmá a prožili tam zásadní roky.
V čem bylo tohle natáčení z vašeho pohledu jiné? Od práce na scénáři, která byla zřejmě kolektivní, až po samotnou realizaci...
Polski film vychází přímo z nás a našich životních příběhů, nejen v tom smyslu, že tam hrajeme sami sebe, ale je to autorský film a společně s našimi kamarády filmaři, které vlastně taky známe už léta, Markem Najbrtem, Benem Tučkem a Robertem Geislerem, jsme se mohli pustit, ve vší svobodě, do scénáře a pak i do samotné realizace. Cítíme ty věci s klukama podobně a bylo dobrodružství si pouštět fantazii na špacír. U divadla takový přístup bývá příhodnější, přeci jenom tam nejde o takové peníze. Ve filmu lítají milióny a není to samozřejmé. Považuju to za velký dar, takto svobodně vytvořit vlastní autorský film.
Struktura Polskeho filmu je dost neobvyklá, postupně se stírá rozdíl mezi mystifikací a realitou, divák místy těžko rozpozná, kdy herci hrají a kdy je dokumentární kamera zabírá v reálných situacích... Neztrácel jste se občas? Věděl jste, kdy hrát, že hrajete, nebo hrát, že nehrajete...?
Já si často říkám, že herectví je divný zaměstnání – hrát a napodobovat jiný lidi a jejich charaktery... Ale hrát sám sebe mi přišlo až úchylný. Je fakt, že během natáčení Polskeho filmu jsem se sám začal ztrácet, jestli hrát, že hraju, nebo jenom hrát, tedy hrát, že nehraju, anebo nehrát vůbec. V každém případě, my čtyři kamarádi, v dobrém i zlém, jsme si splnili sen, potkali jsme se s třemi dalšími kamarády a ti nám pomohli natočit náš společný autorský film. Anebo jsme pomohli my jim. Pořád to mám ještě pomotaný.
Ve filmu říkáte: To že hraju sám sebe neznamená, že jsem to já... Jak moc jste to tedy vy? Nakolik jste nechal diváky nahlédnout do svého života?
Hrajeme sami sebe, ale zároveň vlastně i postavy. Ty roviny se ve filmu prolínají. Realita, fikce, dokument, mystifikace... Hodně se odhalujeme, jsme to my, ale někdy si hrajeme sami na sebe a někdy si hrajeme na někoho jiného. Díky tomu jsme se mohli odhalit a pustit diváky tam, do čeho jim nic není a co je jenom naše soukromí, náš život. Divák tak neví, co je pravda, skutečnost. Naše intimnosti schováváme za postavy. Ale často jsme to my. A naopak.
Vzhledem k tomu, že v Polskem filmu hrajete herce Pavla Lišku, byla vůbec nutná nějaká příprava na roli?
Přípravou bylo noření se do formy toho, co nám vznikalo na společných schůzkách. Ten film je na první pohled celkem komplikovaně strukturovaný, ale v podstatě to dává všechno smysl a svobodu.
Komunikace s vaší polskou filmovou partnerkou probíhala bez problémů?
Museli jsme se doopravdy sblížit, se vším všudy! Vyžadoval jsem to jako její hlavní herecký partner a i jako spoluautor tohoto našeho neobvyklého žánru, který se nám nakonec vyloupl. Jel jsem si jí s klukama dokonce do Krakowa i vybrat. Kasia musela pochopit, že mezi fikcí a realitou je v našem případě neidentifikovatelná hranice. Myslím, že jí to nebylo nepříjemné.
Co vás v dohledné době, po profesní stránce, čeká?
Zachovávat si zdravý nadhled a bavit se svojí prací.
Zachovávat si zdravý nadhled a bavit se svojí prací.
