Přehlížené pecky: Berlin Calling, o drogách bez moralizování

O čem to je? Sledujeme DJ Ickara, právě když dokončuje svoje nové album, které potvrdí jeho vedoucí pozici na příčkách hitparád. Kluby se předhání, fanoušci se hrnou, hudba duní, světla září a pytlíček s gramy čehokoli, co pozvedne náladu a dodá energii nekončícímu koloběhu, je vždycky při ruce. Mathilde, Ickarova přítelkyně a agentka v jedné osobě, se snaží držet nad rozjetým hudebníkem ochrannou ruku, ale marně.

Koloběh se rozsype, když se Ikarus předávkuje a následně psychicky zhroutí. Po rušné noci se probouzí v tichém, sedativy zklidněném prostředí protidrogové léčebny. Ačkoliv se sám rozhodne podrobit terapii, nedokáže si plně přiznat závislost a pravidelně utíká zpátky za nočním životem a jistotou v dávce kokainu. Vydavatel vypoví smlouvu, Mathilde dojde trpělivost a abstinenční příznaky jsou čím dál těžší stejně jako pokusy odrazit se ode dna.

Pět důvodů, proč Berlin Calling vidět:

1. Hvězdný Paul Kalkbrenner. Německý DJ a hudební producent už několik let dokáže oslovovat hudební fajnšmekry

i široké masy tanečních klubů. Skepse ohledně úrovně hereckého talentu vyšumí po pár minutách, kdy zjistíte, že léta pobytu v hudebně-drogovém prostředí dodávají jeho hraní patřičnou autentičnost, která umožňuje vyobrazit jeho vztah k hudbě, tvorbě i drogám s nebývalou přesvědčivostí.

2. Film se silou dokumentu. Část z Ickarových vystoupení byl

a natočená během jeho předchozích hraní, takže se filmový děj střídá s atmosferickými, téměř klipovými sekvencemi za doprovodu davů lidí a hutného soundtracku, které posouvají film směrem k hudebnímu dokumentu z fiktivního turné. Na prostředí a hudbu je kladen stejný důraz jako na příběh a je tak činěno opět velmi přesvědčivě.

3. Berlín volá. Nedávná poklona Woodyho Allena francou

zské metropoli Půlnoc v Paříži (2011) dýchla nezapomenutelnou atmosférou na milovníky města. Berlín v tomto filmu nezaujímá tak zásadní pozici, ale nenápadně ukazuje svou novodobou tvář, která je ve filmové produkci opanované anglofonní kulturou příjemnou změnou.

4. Soundtrack. A konečně zásadní prvek filmu, který do značné mí

ry ovlivňuje jeho přijetí - hudba. Kalkbrenner složil k filmu soundtrack, který jeho hudební fanoušci nadšeně zhltli a který ho pomohl proslavit po světě. Ucelený a na svůj žánr velmi melodický doprovod vás vtáhne ještě víc do děje a, kdo ví, třeba si rozšíříte obzory nečekaným směrem.

5. O drogách bez moralizování. Ačkoliv téma drogové závislosti tvo

ří hlavní dějovou linku, není zatížený prázdným moralizováním, jaké mají podobné příběhy občas až moc násilně vštípené. Nejde samozřejmě ani o propagaci drog, ale schéma “přepískl jsi to – jsi v háji” je podáno polopaticky a bez blikajících červených kontrolek. Přesto dokáže mít sílu jednoho zpackaného osudu.

Hodnocení podobného filmu podstatně závisí na přijetí jeho hudební složky, které jsou silně podmíněné tempo vyprávění a výstavba atmosféry - proto si přičtěte nebo odečtěte 15 % v závislosti na tom, jak vás osloví. Generační výpovědí nebo dokonce kultem se ve světě, narozdíl od Německa (Němců je přeci jenom hodně a hodně z nich má Kalkbrennera velmi rádo), film nestal a nikdy nestane. Přesto jde to osvěžující hudební výlet do prostředí, který by neměl zapadnout a svoje fanoušky si vždy najde. Minimálně za 75%.