Pavel Göbl: Jak se v Česku (ne)točí filmy!

Před pár lety jsem se vracel do Prahy a k filmu. Žil jsem předtím na Valašsku, kde jsem psal scénář a později knihu Tichý společník, pracoval jsem v lese a na opravě domu. Můj tehdejší kamarád, režisér Jiří Chlumský, mi tenkrát nabídl, abych za něj natočil golfový film Veni, vidi, vici. K tomu, proč film netočil sám, měl dva důvody: 1) chystal jiný film na Slovensku, 2) nemá rád golf. A k tomu, aby tento film vznikl, měl důvod jediný – jeho producent Jan Nejedlý dlužil jemu a dalším peníze z jejich předchozího společného filmu, a slíbil, že když se vyrobí další film, na kterém budou jeho věřitelé pracovat, zaplatí jim s novým honorářem i onen dluh. Kdo by tomu nevěřil?

Nechal jsem se přesvědčit. Z velké části proto, že jsem netušil, do čeho jdu. Jiří Chlumský se stal mým jakože supervizorem, mohl tedy producentovi dát fakturu na svůj dluh a doufat. Dlužno říct, že jsme se všichni zajistili Dilií, a tak Nejedlému nezbylo, než slovo se skřípěním zubů, splnit. Všechno tedy dopadlo dobře. Vznikl zbytečný film. Já měl trochu peněz na to usadit se znovu v Praze a mí kamarádi získali, co jim patřilo.

Jenže mě se přitom povedlo něco, co mi dodnes komplikuje život. Nedošlo mi, že vrána k vráně sedá, a že nestandardní producent Nejedlý požívající nevalné pověsti bude kolem své profese nejspíš obklopen sobě rovnými, a že mě Jiří Chlumský pozval do světa, kam nechci patřit. A tak jsem dal přečíst svůj původní scénář na pohádkový film Kovář z Podlesí jeho výkonnému producentu Tomáši Sobolovi. Choval se přátelsky a vyslovoval stejné názory na Nejedlého, což nás spojovalo.

Scénář Kováře z Podlesí vznikl, když jsem v ČT režíroval dětský kabaret a byl jsem osloven paní Kateřinou Krejčí, abych zkusil napsat pohádku. Zkusil jsem a jí se líbila. Řekla mi tehdy, ať si najdu producenta a oni půjdou rádi do koprodukce, že to stojí za to. To Tomáše Sobolu zaujalo. Půjčil si můj scénář a po přečtení mi oznámil, že se o něm bavil s Kamilem Kožíškem a oba se rozhodli stát se jeho spoluproducenty. Kamil Kožíšek byl tenkrát hlavou firmy PostProdukcePraha, které zajišťovala pro Nejedlého posprodukci Veni, vidi, vici.

Oba – Kožíšek i Sobola tedy, za účelem vyprodukování mé pohádky, restartovali Kožíškovu „spící“ firmu Lennox. Sobolou mi pak bylo sděleno, že jejich (jeho a Kožíškova) vzájemná dohoda je takováto: Kožíšek, jako majitel Lennoxu, celý projekt zastřeší, Sobola se stane jednatelem firmy a povede veškeré přípravné práce. Souhlasil jsem. Ke konci výroby golfové nekomedie začal Lennox jednat s ČT, kde jim dveře otevřel sám scénář a rovněž podali žádost o dotaci ke Státnímu fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie. Souběžně s vyřizováním těchto žádostí jsem pracoval na scénáři a probíhaly konzultace nad ním s dramaturgem Petrem Jarchovským. A výtvarník filmu František A. Skála kreslil první návrhy. Tento stav trval od jara až do konce roku 2009.

Během této doby byl vytvořen literární scénář a první funkční návrhy dekorací. A bylo nutné zahájit obhlídky a casting filmu – bez něj nebylo možné dokončit funkční návrhy staveb a začít s tvorbou storyboardu; například. Storyboard byl nutný k vytvoření trikových podkladů. Rovněž byla nejvyšší doba k zahájení výroby loutek a speciálních rekvizit. A bylo nutno začít s castingem. Ten byl u dospělých rolí do značné míry určen tím, že jsem některé z nich psal „na tělo“. Nic z toho se však nedělo.

Jediná obhlídka vypadala následovně – v létě 2009 mě Sobola odvezl cca 20 km za Prahu, kde mi spolu s někým z místních ukázal jednu, pro natáčení nepříliš vhodnou louku, o které však už nikdy nepadlo ani slovo. Z castingu proběhlo toto – na podzim 2009 jsme já a Sobola vykonali jednu zdvořilostní návštěvu u Pavla Landovského a jednu u Bolka Polívky. Jinak se nedělo nic. Zároveň s tím začala narůstat i nervozita a nejistota u dosud zaangažovaných tvůrců – mne, F. A. Skály a architekta Jana Toboly, Lennox nebyl schopen po téměř tři čtvrtě roce vytvořit ani návrh smlouvy. Bylo tedy logické, že ochota tvořit klesala. A klesala i má důvěra ve schopnosti Tomáše Soboly.

Když jsem s ním o tom koncem roku 2009 mluvil, vymlouval se na dvě věci – na Kamila Kožíška, který se podle jeho slov o film vůbec nijak nestará, a na ČT, která není schopna připravit koprodukční smlouvy, bez které nemůže nic podnikat. Když se mi však, krátce na toto, začali z ČT sami ozývat s tím, že mají smlouvu připravenou a pan Sobola není k zastižení resp. chodí na jednání s nimi totálně nepřipraven. Začal jsem pochybovat i o jeho úmyslech. Vrcholem bylo, když namísto podpisu smlouvy počátkem roku 2010 odjel na výlet do Austrálie, přestože věděl, že nám s přípravou i s natáčením filmu začíná téct termínově do bot.

V té době jsem už považoval své rozhodnutí oslovit s produkcí pohádky právě jeho za omyl. Měl jsem Tomáše Soboly plné zuby. Všechno, co do té doby udělal, bylo – nic. Jen sliby a následné výmluvy. Když se po několika týdnech vrátil z výletu a já uspořádal jeho schůzku s tvůrci, dozvěděli jsme se, že sice ten den podepsal konečně koprodukční smlouvu s ČT, ale dělat, že beztak nemůže nic, dokud od ní nedostane peníze. O dalším zajištění filmu pouze mlžil a po několika minutách ze schůzky bez zájmu odešel s tím, že je znaven z časového posunu. Došla mi trpělivost.

Svolal jsem další schůzku, tentokrát i za účasti Kamila Kožíška. Měly se na ní projednávat přípravné práce. Kožíšek však namísto toho začal napadat to, že
někteří z tvůrců jsou zastupování Dilií a JUDr. Srstkou, což považuje vždy za podezřelé. Začal řešit honoráře tvůrců a kreslit na tabuli něco jako splátkový kalendář odložených plateb a podobně. Obhlídky, casting, příprava rekvizit, triků a podobně ho vůbec nezajímaly. Navíc vyšly najevo dvě podivné skutečnosti – Sobola i Kožíšek počítali každý s jiným architektem a vzájemně o tom nevěděli. A oba neměli nejmenší přehled o producentské práci toho druhého. Jejich informace o zajištění filmu se lišily. Výsledkem schůzky bylo, že nám ani jeden z nich nedokázal říct, kdy budou obhlídky, a ani, kdy se dočkáme řádných smluv. A to přestože jsem oba upozornil, že připravují film, aniž by k němu měli vyřešena autorská práva. Měli pouze mnou podepsaný souhlas k nakládání se scénářem, tedy doklad, s nímž pouze mohli vést jednání s ČT a s Fondem, nikoli však už uzavírat jakékoli smlouvy či dokonce zahájit výrobu filmu nebo jej dokonce distribuovat.

Jediné, co nabídli, bylo, že nám (bez smluv) pošlounjakési zálohy, abychom mohli pracovat. Veden snahou, aby se celý tvůrčí tým na základě rozčarování
z producentů nerozpadl, jsem s tím neochotně souhlasil – pouze však pod podmínkou, že vše bude řádně podloženo alespoň fakturami a pokladním
dokladem. V té době již ČT odeslala na konto filmu Lennoxu první splátku.
Druhý den mi však přišly na konto peníze bez jakéhokoli dokladu, navíc z neznámého účtu. Později jsem se od Soboly dozvěděl, že je to záloha za
scénář. Takové jednání ve mně zbudilo podezření. Navíc – vzhledem k tomu, že se jednalo o mou první odměnu po téměř roce práce, kterou jsem skutečně vykonal, jsem to považoval a považuju za zcela relevantní. Jenže styl jakým k tomu došlo, vyzníval jako pokus zavřít mi pusu, abych nebyl tolik aktivní a dal pokoj. Dodnes nevím, z jakého účtu to bylo a nikdo mne ani nevyzval, abych tuto částku někam vrátil. Pozdější Kožíškovo tvrzení, že jsem počkal na zálohu (100 000 Kč!), abych pak zahájil výměnu producenta, postrádá jakoukoli logiku. Přece nebudu riskovat vznik vlastního filmu a tedy i celý honorář kvůli záloze!?!

Výměnu producenta jsem zahájil, protože i po podpisu koprodukční smlouvy s ČT a odeslání první splátky její dotace na účet filmu se dál v přípravách filmu ze strany produkce a hlavně Soboly nedělo dál vůbec nic. Navštívil jsem tedy ČT a využil svého práva autora a nahlédl do koprodukční smlouvy. A byl jsem překvapen. Smlouva obsahovala zcela jiné výrobní termíny a rozpočty, než s jakými byl seznámen štáb, a než jaké byly předloženy Fondu. Rozpočet Lennoxu pro ČT a pro Fond se lišil cca o 10 milionů korun. Nad tím už nešlo zavírat oči. Termíny obsažené ve smlouvě byly naprosto nesmyslné a bylo zjevné, že v nich není možné tak náročný film vytvořit.

Tyto fakty vedly mne i ČT k podezření a k rozhodnutí, že bude nejlépe, když využiju svého práva autora a zatím jediného vlastníka práv, a provedu
kontrolu a alespoň částečnou výměnu producentů. Ta se týkala Tomáše Soboly. Oslovil jsem producentku Kateřinu Špůrovou ze společnosti Next production a oznámili Tomáši Sobolovi, že svou spolupráci s ním považuji za omyl a rozhodl jsem se ji ukončit. A to z velmi závažných důvodů, které jsem našel ve smlouvě s ČT. Sobola nám začal nejdříve vyhrožovat právníky pana Kožíška, když ale pochopil, že tudy cesta nevede, začal Kožíška očerňovat. Sváděl všechny nesrovnalosti na něj. V ten okamžik jsem schůzku ukončil a zorganizoval další na druhý den. I za účast Kamila Kožíška. Absurdní bylo, že se Kožíšek na této schůzce Soboly velmi vehementně zastával. Firma složená ze dvou lidí, Sobola a Kožíšek, z nichž jeden nemá nejmenší loajalitu k tomu druhému, není perspektivní partner. Absurdní a smutné.

Podobně smutné bylo i Kožíškovo památeční prohlášení z této schůzky, týkající se faktu, že jako autor bez smlouvy jsem jediný majitel díla. Řekl: „Tak ty si myslíš, že když něco napíšeš, tak už je to tvoje?“ Poté začal zpochybňovat mé autorství tím, že mám dramaturga, a ten že je skutečným autorem díla. Tuto nehoráznost poté zopakoval ještě několikrát. Když jsem o tom zpravil Petra Jarchovského, ujistil mne, že každému tento nesmysl rád vyvrátí.

Dalším nesmyslem, se kterým Kožíšek nedávno přišel, je, že jsem se pokoušel „uzmout“ film spolu se Sobolou pro sebe. Jakou logiku by pak mělo, že jsem nejdříve začal s výměnou Soboly a ne jeho? Trvalo tedy několik dní, než Kožíšek pochopil, že se Sobolou nebude vše v pořádku a než souhlasil s navázáním spolupráce s novou producentkou a než pochopil, že jde i o přání ČT. Okamžitě nato proběhla kontrola účtu filmu a mé podezření se potvrdilo. Na účtu filmu, kam před pár týdny už přišla první splátka od ČT a před pár dny i od Státního fondu scházela komplet celá, dříve odeslaná částka od ČT. Vypadalo to, že ji Sobola dokázal vybrat během pár týdnů kreditní kartou. Šlo o 1 600 000 Kč, z nichž jediné uznatelné náklady tvoří – celý honorář dramaturga a náklady spojené s cestou na louku 20 km za Prahu, cestu do Brna k Polívkovi a do Kytína za Landovským, a náklady spojené s přihlášením filmu k žádosti o grant Státního fondu a reprografické práce, což není dohromady víc než 300 000, zaokrouhleno nahoru. Jinak nebyl Sobolou za celou dobu vykonáno zhola nic. A nic nebylo dodnes panem Sobolou ani vyúčtováno, ani doloženo odevzdáním vykonané práce. Jediné s čím přišel, byl papír s textem, že kdesi proběhly jakési obhlídky vrtulníkem, kterých se však, podle jeho slov, neúčastnil ani Sobola, natož někdo ze štábu… V tu chvíli Kožíšek pochopil a Soboly se zbavil.

Chvíli to vypadalo to, že film dál vytvoří spolu Lennox bez Soboly a Next production poté, co bude vyřešen problém se zpronevěrou peněz z ČT.
Splátka od Fondu ležela v té době na účtu filmu (Lennoxu) netknutá a kompletní 1 400 000 Kč. Kožíšek tedy zažaloval Sobolu. Jenže ten se bránil
tím, že zase zažaloval Kožíška. O totéž. Jejich spor není v naší banánové republice vyřešen dodnes. Dodnes není jasno, kdo z nich tedy onu splátku ČT zpronevěřil. Po podání těchto žalob bylo zcela zjevné, že Lennox jako firma, na níž její dvojí žaloba ze zpronevěry dotace na výrobu filmu, nemůže být nadále výrobcem tohoto filmu.

Zcela standardní cestou došlo ke změně producenta a převodu filmu na novou producentku v ČT. Kamil Kožíšek oznámil Fondu, že nadále, nemůže dostát svým závazkům producenta filmu Kovář z Podlesí a odstupuje od něj a převádí jej na jiného producenta. Zároveň s tím uznal, že na konto filmu, přišla první splátka, spočívá na něm netknuta, a on si vědom své povinnosti tuto částku neprodleně vrátit na účet Fondu a že tak i učiní. To bylo koncem léta 2010. Splátka 1 400 000 Kč však na účet Fondu dodnes nedorazila. Nejdříve mně i nové producentce Kožíšek několikrát lhal, že tak učinil. Když jsme však podali k Fondu novou žádost a šli ke slyšení, bylo nám oznámeno, že naše žádost nebude projednána, neboť původní producent neustále dluží splátku na film.

Po dalších urgencích a slibech se dál nedělo nic. Jen sliby, lži a výmluvy. Koncem roku 2010 přišel Kožíšek s novinkou – jeho právník Šebela přinesl na Fond do rukou paní Krukové potvrzení o tom, že se snažili onu splátku odeslat (je tedy v pořádku, komplet na účtu), jenže to nejde, protože účty pana Kožíška a některých jeho firem (neprůhledné) byly zablokovány pravděpodobně kvůli soudním sporům (jakým? jde jen o Sobolu, nebo je toho víc?). Fondu tedy nezbylo nic jiného, než požádat o řešení této situace, která se nazývá rozpočtovou nekázní, Finanční úřad.

Krátce poté, co se tak stalo, přikročil Kožíšek k obvyklému českému kroku – převedl Lennox ze sebe na pana Šebelu. Vzbuzuje to jediné možné podezření, že Lennox pravděpodobně vyvíjí snahu dotaci nevrátit. Neboť jestli tuto snahu Kožíšek nevyvíjí, existuje jednoduchý důkaz, nekličkovat a vrátit peníze Fondu.

V současné době je na Finančním úřadu – oddělení dotací, aby nechal odblokovat státem blokované konto, na kterém spočívají peníze Státního fondu určené k výrobě filmu a nikoli ke zmenšování ztráty soukromých firem, které si svou liknavostí sami způsobily problémy. Doufejme tedy, že příslušný Finanční úřad – oddělení dotací, nebude konečně brát ohled na tanečky podle stračích not a dotace bude navrácena, tak kam patří. Jisté obavy však vzbuzují zákony této země. Jsou totiž ušity na míru svým krejčím.

Před časem jsem požádal o pomoc FITES a ARAS. A v ARASu jsem se setkal s názorem, že všechny výše popsané nesnáze si bývalí spoluproducenti z Lennoxu zavinili svým amatérským chování, tedy tím že nezískali včas autorská práva. A že producentů bychom si měli vážit a hýčkat je a ne jim provádět, to co jim provádím já. Dodnes jsem nepochopil, v čem měl spočívat jejich amatérismus? V tom, že nedokázali můj film vycucnout, protože si včas nezajistili práva, abych se pak nemohl bránit? A rovněž jsem nepochopil, proč bychom si měli hýčkat někoho, koho bychom se měli, co nejdříve zbavit a přestat s ním kamarádit.

Problém totiž spočívá v tom, že dokud Lennox nedostojí své povinnosti a nevrátí první splátku, kterou obdržel na konkrétní projekt Kovář z Podlesí, zpět na účet Fondu, nemůžeme s novou producentkou znovu zažádat o dotaci a je tím výrazně blokováno natáčení filmu, které je již po všech stránkách připraveno. Nová producentka do něj investovala cca půl milionu korun – za výrobu rekvizit, první natáčecí den, vývoj a výrobu loutek, za zálohy tvůrcům… Proběhl casting, je vytvořen storyboard, máme podporu ČT, Barrandova, Bontonu, UPP… Všichni čekají pouze na Finanční úřad a firmu Lennox, aby se film mohl pohnout z patového stavu.

Snad jsou všechny tyto jevy pouze nechutným varieté východního typu, které odezní s tím, až konečně vymře generace podvodníčků z 90. let. Alespoň by se to tak mohlo jevit i podle sousedního Slovenska, tam umí být kolem státních dotací taky notně veselo. Ale o tom, když to bude zapotřebí, až někdy jindy. Zatím doufejme v to, že se dotace vrátí kam má a film se bude moci dotočit a přijít do kin.