Ďáblova smlouva s Chuckem Norrisem aneb 5 zajímavostí, které o legendě nevíte

Narodil se jako Carlos Ray, žil jako Chuck Norris a zemře jako legenda (pokud vůbec). Zarostlý válečník s kodexem desetiletého dítěte stihl během své kariéry napáchat mimo pole filmu tolik estetických zločinů, že mu může závidět diktátor kdejaké subtropické země. Byl by hřích se na ně nepodívat.

Kromě toho, že je Chuck Norris autorem řady publikací, týkajících se bojových umění, fitness a "vnitřní síly", a nejméně dvou autobiografií s podtitulem "Můj příběh" (s nimiž mu pokaždé pomáhal další spisovatel, neboť dát dohromady vlastní příběh bylo zřejmě na Chucka moc), stojí zarostlý titán i za šílenou story z divokého západu Justice Riders. Ano, slyšíte správně: po osmi sériích v botách moderního kovboje Texas Rangera měl Norris zřejmě stále ještě pocit, že k tématu neřekl dost, a najal si proto další tři (!!!) spisovatele, aby mu pomohli dát dohromady všechna otřepaná klišé a nepravděpodobné zápletky divokého západu. Můžeme zřejmě bezpečně předpokládat, že Chuckův přínos spočíval v myšlenkách jako "V názvu by měla být ´Spravedlnost´", "Co tam dát postavu ožralého Irčana?" a "Je to jen nápad, ale co kdybych byl na obálce v kovbojském oblečení?". Celkem nepřekvapivě tento bizarní počin nakonec nepatří ke klenotům současné literatury...

"Ty seš asi velkej drsňák." "Ten největší, Chucku, věř mi." Tento dialog (dá-li se tomu tak říkat) rozezní něžné struny každého pravidelného diváka teleshoppingu devadesátých let. Mladík, hledající otcovskou figuru a chlupatá bestie, snažící se předat freefightovou moudrost světa, zkrátka recept na reklamní štěstí... Těžko můžeme Chuckovi vyčítat, že se upsal reklamě, v níž vystupoval vedle velmi pohledné Christie Brinkley, ovšem pokoušet se někomu v šedesáti dokazovat, že vydržíme víc než pět vteřin na stroji (zhruba tolik nám Chuck převede) je holé šílenství. Není divu, že "zrzavý zázrak" své místo na Total Gymu postupně uvolnil o dost zdatnějšímu Wesleymu Snipesovi (Blade) a Stevu Guttenbergovi (to teprve musela být potupa).

Zprvu příjimal Chuck internetová "fakta" o své osobě s úsměvem a jistým odstupem. Sem tam jich pár (se zjevně nechápavým pohledem) přečetl ve večerní talkshow, a svět byl spokojen. Bohužel přišel rok 2007 a král zašlé kovbojské patiny dotáhl boj za copyright k dokonalosti, když je sám vydal. Nejen, že tím de facto zabil celý humor "chuckovských" historek, ale navíc je doplnil o komentář typu "ale ve skutečnosti...", kterým skutečně prorazil novou díru do stropu trapnosti. Víc legrace upřímně najdete i v ročních výkazech České národní banky...

Jeden z Carlosových posledních pokusů vrátit se na výslunní slávy má v srdcích mnoha Čechů zvláštní místo. Na jednu stranu jsme se dočkali kulturního střetu mezi planetou Chuck a Českou republikou, na druhou stranu při natáčení nikdo nepřišel ani o ruku, natož o život. Vyměklý Chuck se potácí mezi průšvihy "prosté české rodinky", omdlévá při pohledu na zabíjení kapra a celou dobu nikomu netrhá nohy. Pro zainterestované jednoznačně promarněná šance.

Po mnoho let byl Chuck Norris jediným mužem na zemi, který vůbec vnímal potřebu "akčních" kalhot. Přestože mu vítr z plachet postupně vyfoukli Jean-Claude Van Damme a Steven Seagal, nakopávající zadky zásadně v civilu, jedině Chuck měl pocit, že ohoz je pro kickass akci natolik zásadní, že stojí zato připlácnout své jméno na konkrétní brand džín. Kalhoty, prodávané především skrze magazíny bojových umění a fitness, disponovaly patentovou "skrytou vložkou" (už ten název), která ve skutečnosti nebyla ničím jiným, než kusem látky, zajišťujícím, že si při kopu na hlavu neskřípnete nejcennější úd. Máme to ale chápat tak, že jakmile jsou džíny dole, přestane být Chuck akční?