Český film 2010. Pýcha předchází pád?

Začněme tím, co dopředu nikdy nelze odhadnout - náladou diváka. Druhá polovina roku 2009 jasně ukázala, že divák uprostřed všech těch řečí o globální krizi nechce být obtěžován problémy jiných, že ho nedojímají ambice filmařů vypovídat cosi hlubšího a zásadnějšího o společnosti a jejím vývoji. Snímky Protektor, 3 sezóny v pekle i Kawasakiho růže sice posbíraly na Českých lvech nejvíc nominací, ale v návštěvnosti s vyplazeným jazykem překonaly hranici sta tisíc diváků.

Rok 2010 pak dal jasnou odpověď, na co divák momentálně slyší - na nekomplikovanou, relativně svižnou podívanou, u níž nemusí přemýšlet, v níž se mu všechno servíruje s jasným znaménkem plus a mínus. Jedině tak si lze vysvětlit mimořádně úspěšné starty Kajínka (120 tisíc za první víkend), Žen v pokušení (93 tisíc) a Románu pro muže (89 tisíc). V historických tabulkách premiérových víkendů to stačilo na první, páté a sedmé místo! V tomto ohledu bychom úspěšnější rok těžko hledali, takže divácký apetit tu bezpochyby je, momentálně ale vychýlený jen jedním směrem.

Nejvíc z něj v danou chvíli dokázal vytěžit scenárista a režisér Jiří Vejdělek, který se díky Ženám v pokušení stal po Janu Svěrákovi (Kolja, Tmavomodrý svět, Vratné lahve) a Janu Hřebejkovi (Pelíšky) teprve třetím českým filmařem, který se svým snímkem dokázal překonat magickou hranici milionové návštěvnosti. Ženy v pokušení  si nakonec v kinech nenechalo ujít 1,22 milionu diváků!

Nejdříve si shrňme tituly, u nichž by bylo snad lepší, kdyby vůbec nevznikly. Zatímco u snímku Babička aneb Jak to bylo doopravdy lze nad nechutným amatérstvím občas přivřít oči díky odvaze a drzosti, s jakou se tvůrci pouštějí do české národní klasiky, Bastardi si hned v několika ohledech koledují spíš o trestní oznámení.

Námět - úroveň současného českého školství - je sice skvělý, ovšem zpracování od scénáře přes herecké výkony až po režii tragické. Za slušnou diváckou návštěvnost snímek vděčí především dětem, které před kamerou tak krásně nadávají a sprosťačí. To je tak sexy. A násilné řešení problémů taky. Jeden by se z toho až osypal, brrr.

Ušlechtilé cíle, ale tristní výsledek, taková je Jarmareční bouda, celovečerní remake černobílého amatérského snímku z počátku 80. let. Režisér Dražan v něm s upřímností gymnazisty poskládal za sebe bezpočet otřepaných tezí a vousatých klišé na téma Světový mír.

Upřímně řečeno, vzniknout nemělo ani Piko. Podfinancovaný hybrid, který se zmítá mezi dokumentem a hraným filmem. Prvnímu se spíš vyhýbá (bohužel), druhé jen lacině kašíruje (taky bohužel). Snad se najde někdo, kdo bezpochyby nosné a atraktivní téma (unikátní osudy lidí spjatých s objevem českého krystalického pervitinu) zpracuje ve skutečném filmu. Snad si ostatní filmaři všimli, že Rostislav Novák je opravdu mimořádně disponovaný herec. A snad už nikdo nebude nadhodnocovat nějaký film jen proto, že těsně před premiérou nečekaně zemřel jeden z jeho producentů, s nímž se novináři rádi kamarádili.

A teď z opačného pólu. Občanský průkaz určitě patřil k nejočekávanějším titulům roku. Producent a režisér Ondřej Trojan (nominace na Oscara za Želary) v něm sice nabízí celou řadu autentických a působivých scén, ale spolu se scenáristou Petrem Jarchovským nedokázali dát leporelu barvitých historek a figurek ze 70. let kompaktnější tvar. Takhle Občanský průkaz působí trochu jako šíp vystřelený do vzduchu, který úplně přesně neví, kam a proč vlastně letí. Poslední látky Petra Jarchovského (Kawasakiho růže, Občanský průkaz, Nevinnost) navíc jasně ukazují, co už se dalo poznat i dřív, a sice že tento vynikající scenárista by k sobě urgentně potřeboval neméně dobrého dramaturga, který by mu pomohl látky dotahovat do konce. Ale kde ho vzít, když tahle profese u nás během posledních dvaceti let prakticky vymřela? 

Naopak příjemný překvapením je a černým koněm sezóny by v konečném Lvím účtování mohl být Habermannův mlýn, první český film, který se celý věnuje sudetoněmeckému traumatu. Snímek sice hodně konzervativní, za to natočený nekompromisně a bez touhy po senzaci. Osobně si dokonce troufnu tvrdit, že Habermannův mlýn představuje po třiceti letech spíš nedobrých než dobrých filmů znovuzrození kdysi výjimečného režiséra Juraje Herze (Spalovač mrtvol, Sladké hry minulého leta, Petrolejové lampy). Jakkoliv scénář na začátku představuje poněkud schematické postavy, ty dokáží během filmu překvapit. Škoda jen, že kvalitní herecké výkony hodně sráží "televizní" dabing.

Filmem desetiletí mohla být ekologická-neekologická pohádka-nepohádka otce, syna a dědy Svěrákových Kuky se vrací. Titul je v lecčems podobný staršímu Svěrákově filmu Akumulátor 1. Hravý, obrazově vymazlený, osvěžujícím způsobem pracující s fantazií, traumaty a fenomény moderní doby, ale v celku i detailu ještě ne zcela usazený. I tady jakoby chyběl dramaturg, který by potenciál a ambice látky pomohl beze zbytku naplnit. V daném případě možná jen stačilo si pustit všechny snímky studia Pixar pěkně za sebou a nedopustit, aby lesní skřítci měli nekontaktní obličeje.

Spíš zanořen sám v sobě než pod vrcholem zůstal David Jařab s filmem Hlava - ruce - srdce, který jakoby diváka vyzýval, aby obsah snímku vnímal vším v titulu zmíněným. Vyprávět o kořenech zla moderní civilizace je určitě chvályhodné, ale otázky vyzývající k odpovědím nesmějí být tak zakuklené až nečitelné, pane režisére. Zvlášť když vás po formální stránce tak baví pohrávat si s vypravěčskými možnostmi divadla a filmu.

Výzvou k analýze by měl být pro studenty filmové vědy nevídaný divácký úspěch autorského snímku Jiřího Vejdělka Ženy v pokušení. Film rozhodně není romantickou komedií, za kterou ho tvůrci vydávají. Postupy extravagantní babičky Vilmy by byly v reálném životě spíš zkázonosné než následováníhodné. Logika častokrát neuvěřitelně skřípe, například že by se hrdinka v posledním tažení a zřejmě s nemalými bolestmi nechala dobrovolně řezat kvůli pevnějším prsům? Některé scény navíc spíš připomínají čtvrtý Kameňák než první řady seriálu Sex ve městě a přesto - téměř milion a čtvrt diváků! Důvody bych viděl tři. 1) Vejdělek je velmi šikovný režisér. 2) Scén skutečně vtipných je přece jen výrazně víc než těch trapných. 3) Základní poselství, které se nad snímkem klene, ženy rády slyší už od dob Jane Austenové - není třeba se bát života, i když se momentálně nedaří, je potřeba být ve svém konání odvážnější, pak se ten pravý princ určitě objeví.

Dobrý film, dobrý marketing nebo jen notoricky známá kauza, která svými romantickými otázkami i jejich praktickou nezodpověditelností lidi prostě fascinuje? Vynikající start Kajínka a jeho rychlý pád návštěvnosti svědčí o druhém či třetím. Tuctový scénář, zajímaví herci, kteří ale často nemají co hrát (například Boguslaw Linda!), předimenzovaně aktivní kamera, nečitelná režie a výsledek? Nezaujatému divákovi by se jeden z nejambicióznějších českých filmů roku 2010 mohl jevit jako tuctová německá televizní kriminálka.

Lehkým bojkotem ze strany režiséra Tomáše Bařiny zavání Román pro muže. Jakoby se neztotožňoval s původním politicko-satiricko-moralistickým příběhem Michala Viewegha, chtěl se od něj v rámci producentem vytyčených mantinelů co nejvíc odpoutat a přesto si film nějak užít. Výsledkem je kompaktní, efektní a působivá forma ostře kontrastující se zcela rozpadlým obsahem. Jakoby se fragmenty evidentně delších a širších příběhů ztratily v čase a prostoru a režisérovi to nevadilo.

To Doktor od Jezera hrochů od začátku nic nepředstíral a na nic si nehrál. Zdeněk Troška si byl vědom toho, že točí jednu krotkou, lehce vyvanulou komunálně-satirickou anekdotku, proto se chtěl opřít o hvězdné herecké obsazení. Bohužel, svůj herecký orchestr neuhlídal, někdo hrál jazz, jiný volil dechovku a další jen naprázdno otvíral ústa.

Evidentní autobiografické rysy mají hned tři loňské filmy. Alice Nellis v "intimním velkofilmu" Mamas & Papas z různých úhlů nahlíží téma rodičovství a početí zejména. Před herci tajila scénář a nutila je k improvizaci na daná témata a tudíž osobnostnímu vkladu do filmu. Chtěla dosáhnout "dialogů a reakcí, které vznikají reálně ze situací a mnohem víc připomínají život v tom, jak je v něm člověk zoufale neobratný a jak těžké je komunikovat jeden s druhým". Výsledkem byla ale rozbředlost, zdlouhavost a úporná úmornost.

Příjemně sebeironický tón má Největší z Čechů, příběh režiséra, kterému grantová komise odmítne dát peníze na politickou satiru, proto přijme obskurní zakázku na dokument o lidech spjatých s pelhřimovským festivalem kuriozit a rekordů. Bohužel, čemu se režisér Robert Sedláček vysmívá, tomu do značné míry sám podléhá. Dokud vypráví o lidech, je skvělý, jakmile se dostane do zajetí sponzorských rekordů, zvadne jak lilium.

Jan Němec byl vždycky brán v kontextu české kinematografie tak trochu za postrach rodiny. Vždycky pokoušel hranice filmového vyprávění a nikdy nenadbíhal divákovi. Po pádu státního monopolu se vykašlal na nějaké širší společenské výpovědi, točí filmy doslova na koleně, sobě pro radost a o tématech, která baví a zajímají především jeho samého. Někdy se z toho vyloupne skvost (Noční hovory s matkou), jindy trochu narcistní nuda. V loňském filmu Heart Beat 3D na jedné straně uličnicky zkouší možnosti 3D filmů (Jan Budař se jako dr. B vykloní z plátna a začne frkačkou útočit na diváky poklidně sedící v kinosálu), na straně druhé nudí další (kolikátou už?) esejí o nejrůznějších spiknutích, zásadních operacích srdce atd.

Největší nadhled a hravost si ze všech loňských tvůrců stavějících na výprodeji vlastního já zachoval Jan Švankmajer ve filmu Přežít svůj život. Příběh stárnoucího muže, kterému se zdá o mladé atraktivní dívce, se na první pohled zdá být "jen" groteskní hříčkou poměřující dva giganty duševědních disciplín - Sigmunda Freuda a Carla Gustava Junga. Nebyl by to ale Švankmajer, kdyby do toho všeho nezapletl vlastní otázky a vlastní témata. Svižný film s herci podávajícími výborné pantomimicko-rozhlasové výkony dokáže rychle a trefně rozkrýt mnohé z našich zapoudřených, zamindrákovaných a vším jiným obtěžkaných životů. Tuzemská kritika do značné míry podlehla pocitu, že snímku rozumí víc než ostatním Švankmajerovým dílům, proto autora šmahem obvinila z banality a vykrádání sebe sama. Jak úsměvné!

Téměř všemi snímky, o nichž zatím byla řeč (od Bastardů až po Kukyho), se táhne kumulace profesí v rukou jedné osoby. Zatímco u autorského filmu snažícího se o nějakou uměleckou výpověď to lze ještě pochopit a dokonce i ocenit (Přežít svůj život), pak pravým opakem jsou filmy žánrové. Žánr je řemeslo a řemeslo by měli dělat profesionálové, nikoliv nadšení amatéři. Řeč je o scenáristce, režisérce a producentce Mirjam Landové a jejím manželovi herci, skladateli, scenáristovi a producentovi Danielu Landovi (oba Tacho), stejně jako o režisérovi, producentovi a střihači Milanu Cieslarovi (Dešťová víla).

Jakmile totiž u žánrového filmu něco podceníte, vymstí se vám to dvakrát víc než u filmu uměleckého. Manželům Landovým by prospělo, kdyby si na svůj námět najali skutečného scenáristu a dramaturga, potažmo schopného režiséra a lepšího herce, mimořádně schopnému producentovi Cieslarovi, kdyby střih přepustil profesionálovi, který by mu nabídl potřebný odstup a nadhled. Konstrukčně zcela zpotvořené Tacho se mohlo stát solidním filmem se solidní zápletkou, pohádka Dešťová víla mohla získat větší švih a vnitřní dynamiku.

Dokumentární tvorba, která si v posledních letech udržovala zpravidla vyšší kvalitu než hraný film, loni tolik výjimečného nenabídla. Dvoudílný snímek 25 ze šedesátých aneb Československá nová vlna záslužně katalogizuje většinou notoricky známé informace o tzv. Nové vlně (víc na tak malé ploše vlastně ani nešlo), Cinematerapie  představuje zajímavý filmově-terapeutický počin navzdory tomu, že projektu se účastnili především exhibicionisté a poloblázni, Nesvatbov se skrz rázovitou figurku starosty dotýká jednoho z fenoménů doby a sice nezadaných třicátníků, Nebe peklo odvážně vstupuje do dosud tabuizované komnaty "osvobozeného pohledu na rozkoš" typu brandingu, bondage, sado masa a elektrostimulace a Medvědí ostrovy vyprávějící o krajině větru, zimy a ledu potvrzují, že v jednoduchosti je někdy ta největší krása.

Nejširší diskuzi by si ale zasloužily ty dokumenty, které se snaží odkrývat a demaskovat hlubší a širší problémy současné české společnosti. Zatímco Oko nad Prahou uvízlo v emotivní rovině a je okatou obhajobou života a díla Jana Kaplického, Český mír, který rovněž mapoval příběh s předem známou pointou (boj o americký radar v Brdech) a v němž tvůrci rovněž nadržují jedné z nesvářených stran, přece jen leccos zajímavého vypovídá. O do široka rozevřených nůžcích mezi pravicí a levicí, o neschopnosti jedněch se druhými jednat a na něčem se dohodnout, o neschopnosti státní správy a nefunkčnosti zastupitelské demokracie. Režisérskému tandemu Klusák-Remunda se daří mistrně pracovat s absurditou, trapností, ironií a výsmechem, jako dokumentaristé ale zcela selhali při zachycování proměny jednoho z hlavních aktérů filmu. Starosta Trokavce Jan Neoral, který opakovaným tvrzením, že není politik, dělá rychlou politickou kariéru a v průběhu času se mění z pokorného člověka v povýšenou až sebestřednou celebritu stojí zcela mimo šťouravou pozornost tvůrců.

Prakticky zcela přehlédnut či nedoceněn zůstává neméně zajímavý a ambiciózní snímek Drnovické catenaccio aneb Cesta do pravěku ekonomické trasnformace. Pravda, malý zrnitý obraz nenabízí větší estetický zážitek, ale po obsahové stránce se režisér Radim Procházka prezentuje jako systematický analytik a vtipný ironik. Skrz konkrétní případ (jak mohl ve dvoutisícové obci vzniknout fotbalový stadion pro osm tisíc diváků) rozkrývá praktiky divokého českého kapitalismu 90. let, ze kterého se v mnoha ohledech vzpamatováváme dodnes.

Filmem roku 2010 (aspoň podle mínění tuzemských kritiků) jsou Pouta. Troufnu si tvrdit, že umakartový (míněno pocitově) thriller o psychopatovi, kterému odznak tajné bezpečnosti dává neuvěřitelnou moc, nezaujal ani tak příběhem jako spíš svou důsledností a poctivostí. Producent Vratislav Šlajer se navzdory době omezených finančních prostředků pokusil dostát nárokům a požadavkům všech profesí. A zdá se, že úspěšně. Ačkoliv film není bez chyb (žánrová nedůslednost, rozpačitý konec atd.), obrazně řečeno představuje sebevědomou a pevnou stavbu ve tvaru jehlanu, jejímiž útrobami je divák po úzkém schodišti pevně a jasně veden až na vrchol. Smutné je jen to, že těch diváků bylo v kinech tak zoufale málo.

To, co se nepovedlo Alici Nellis ve filmu Mamas & Papas, to dokázala Helena Třeštíková v dokumentárním portrétu narkomanky nazvaném prostě a jasně Katka. A sice dostat se do blízkosti člověka natolik, aby před ní nic nezakrýval a ona tak mohla zachytit život v jeho unikátnosti a nevyzpytatelnosti. Strach, agrese, zoufalost, touha, kterou nedokážeme naplnit, rozpad psychický, fyzický i morální, to všechno jsou autentické veličiny, která diváka děsí i fascinují zároveň. Svědčí o tom ostatně i návštěvnost, Katka se stala teprve druhým dokumentem v historii samostatné České republiky, který dokázal překonat hranici statisícové návštěvnosti.  

Filmové kolekce toho kterého roku jsou do značné míry náhodným uskupením, ze které nelze vyvozovat nic moc obecného. Film je zkrátka a dobře běh na dlouhou trať, dlouho trvá vývoj látky, dlouho se hledají peníze a ani samotná realizace není z nejkratších, takže okamžik premiéry může být okamžiku prvního nápadu hodně vzdálen. Podíváme-li se ale na českou kinematografii několika posledních let, jisté tendence a trendy lze přece jen vystopovat.

1) Sametové generaci, tedy tvůrcům, kteří do českého filmu vstoupili po listopadu 1989 (Trojan, Hřebejk, Svěrák, ale i Špaček...), chybí prakticky jakákoliv konkurence ze strany mladých. Tomáš Řehořek jí zatím opravdu není. Naopak, víc než sympaticky se loni prezentovala už poněkud odepisovaná generace nejstarších tvůrců (zejména Herz, ale i Švankmajer).

2) Dlouhodobým problémem zůstává devastace řemesel, ke které došlo během uplynulých dvaceti let. Zatímco technická řemesla (kameraman, výtvarník, osvětlovač...) i díky zahraničním zakázkám natáčeným u nás neztratila svoji kvalitu, tvůrčí profese (scenárista a dramaturg zejména) se většinou pohybují v bludném kruhu nadšenectví a systému pokus-omyl. To není dobře.

3) Dál je většina českých filmů podfinancovaných a je to na nich vidět, i proto o nějaké mezinárodní konkurenceschopnosti české kinematografie stále nemůže být řeč.

4) Vážným, skoro bych řekl rakovinotvorným nebezpečím pro značku český film, která v tuzemsku stále velmi dobře funguje, jsou ryzí amatéři. Částečně z lásky k filmu a částečně kvůli vlastní pýše a aroganci točí a do kin uvádějí filmy mizerné úrovně, které by mohly velmi dobrou pověst českého filmu u českého diváka považlivě ohrozit.

A aspoň jedna dobrá zpráva na úplný konec - tržby kin byly vloni nejvyšší v historii a návštěvnost lepší než předloni. Prostor kam růst tu tedy je.