Nejostřejší hororovou kosu nosí smrt. Nezvratný osud je nejzásadnější vyvražďovačkou století

Koncept filmu, jehož myšlenku si tvůrce seriálu Akta X Jeffrey Reddick vypůjčil ze skutečného případu stejně jako z filmů typu Přichází Satan!, je úžasně vtahující. Protagonista Alex (Devon Sawa) zjančí na palubě letadla, ještě před vzlétnutím se mu promítne vize fatální katastrofy. Vyvedou jej společně s několika spolužáky a učitelkou, takže následně pozorují explozi letadla a smrt všech na palubě, kde ale měli být i oni. Smrt s takovou úlevou materiálu na poslední chvíli nepočítala a začíná vymýšlet opravdu kreativní způsoby, jak přeživší přece jenom zlákat do svých tenat.

Snímek, který se stal pilířem zatím pětidílné série (šestka dorazí do kin v květnu), tak zcela eliminoval kruciální žánrový aspekt v podobě viditelné hrozby. Zásadním motivem byla predestinace, zlá předzvěst, a z ní vyplývající nevyhnutelnost – a ta pro změnu řídila jednotlivé scény „vražd“, převlečené za nešťastnou a pořádně komplikovanou (a také zábavnou) náhodu. Něco podobného, i když v mnohem méně pompézním stylu, se objevilo už ve zmíněném hororu Richarda Donnera z roku 1976, kde Gregory Peck rozplétal krvavé spiknutí sémě satana.

Jeffrey Reddick se nicméně pokusil potlačit nadpřirozené či duchovní motivy, a byť osudy postav podléhají jakési neúprosné vyšší moci, vše probíhá spíš racionálně a prakticky. Námět se tedy pohybuje mezi nadpřirozenem, jeho spekulativností a popíráním přesně v duchu Akt X, které byly v devadesátkách obrovským fenoménem. Reddick do tohoto rámce vsadil myšlenku, kterou mu vnukla jedna skutečná událost. „Četl jsem o ženě, která si zrušila letenku a později zjistila, že letadlo havarovalo. Tato myšlenka mě fascinovala natolik, že jsem začal přemýšlet nad konceptem osudu a nevyhnutelnosti smrti.” 

Scénář původně sepsal právě jako epizodu Akt X s názvem Flight 180, ve formě spekulativního scénáře, s nímž chtěl oslovit televizního agenta. „Měl jsem nápad s předtuchou, lidmi, kteří vystoupí z letadla, a smrtí, která je pak pronásleduje. Nevěděl jsem ale, do jakého příběhu to zasadit. Akta X mi poskytla kontext, do kterého jsem mohl tento příběh vložit,” vyprávěl v rozhovoru pro Scriptmag. Známý ze studia New Line Cinema, domova Freddyho Kruegera a později Pána prstenů, ale trval na přepracování textu do celovečerní podoby. A když Reddick uposlechl, jeho práce přilákala ty nejpovolanější – Nezvratného osudu se chopili zasloužilí scenáristé Akt X či Milénia Glen Morgan a James Wong.

Oba tvůrci s Reddickem přepracovali scénář, který se původně mnohem víc orientoval na duševní oblast přeživších, kam smrt sázela sebevražedné pupeny. „V mé původní verzi, protože smrt poprvé selhala, nemohla prostě jen tak zabíjet lidi. V podstatě využila jejich největších strachů a přiměla je spáchat sebevraždu,“ vysvětloval Reddick pro Consequence of Sound. Přihodil i několik příkladů, z nichž se ježí chlupy v zátylku. „Napsal jsem postavu jedné sestry, která zůstala na palubě letadla, a postavu druhé sestry, která z něj vystoupila, což se nakonec změnilo na dva bratry (Tod a jeho bratr). Sestra, která zahynula při letecké nehodě, byla ta, jež měla jen jedničky, zatímco ta druhá se pořád dostávala do problémů. Její sestra ji začala pronásledovat, a tak se začala oblékat a chovat jako ona. Když se jí nedokázala stát, zapálila se.“

Morgan s Wongem, jenž se ujal také režie, si ale představovali jiný druh nezištné předurčenosti. Takový, co se víc obrací k tradicím žánru, resuscitovaném roku 1996 díky Vřískotu, a také k různým tvářím smrti, jimž společnost pod vlivem medializace a rostoucí otupělosti zvídavě propadala. Samotný akt umírání se v hororech zejména od 60. let stal doménou a lidé si ho postupně pamatovali tím víc, čím byl agoničtější. Životy mladých lidí končily ve spárech maskovaných zabijáků stále efektivněji a velkolepěji také v odkazech na mašinerii vietnamské války či konzumerismu, dokumenty jako Tváře smrti prosazovaly a navrch i částečně manipulovaly s reálnými záznamy lidských úmrtí.

Smrt byla hlavní atrakcí a Nezvratný osud z ní učinil titulního neviděného záporáka, kdy vzrušení, napětí a úzkost vyvěraly ze samotného procesu, nikoli z jeho původce. V témže roce, kdy Japonci směle zkombinovali slashery s dystopií a vyměřili rozsáhlé základy pro subžánr smrtelných her v Battle Royale, si Hollywood připravil půdu pro horory, v nichž lidský skon vydá na vlastní vypointovaný mikropříběh. Tak trochu mutantem obou přístupů je franšíza Saw, která roku 2004 poprvé zamkla do vychytaných pastiček hříšníky, jimž pouze bolest, spíš ale agonická smrt, může poskytnout očištění.

V hororu 13 hříchů musí postavy plnit smrtící úkoly, přičemž každý jejich krok je nevyhnutelně spojený s další tragédií. To rovněž evokuje osudovou logiku původního Nezvratného osudu, jehož řetězcem fatálních událostí se inspiroval také horor Stáhni a zemřeš. Zůstává tu s námi ale také praotec těchto konceptů a série, která smrti zpřístupnila víc hereckých příležitostí nežli Kmotr Al Pacinovi. Nezvratný osud po úspěchu prvního dílu rychle expandoval do dvojky, která mnohým vštípila trauma z kamionů převážejících dřevěné klády, a nadále zneklidňoval i bavil nevypočitatelností onoho osudného momentu ještě ve třech dalších filmech. Pětka z roku 2011 se považuje za nejlepší pokračování a šňůru po delší odmlce zkusí prodloužil šestka s podtitulem Pokrevní linie, která celý úvodní trailer věnovala jen příběhu absurdní smrtelné příhody.

Přijetí šestého filmu napoví, jak moc publikum ještě lpí na morbidním půvabu vzrušujícího řetězce náhod a neštěstí. Námět je z podstaty stále atraktivní a na postavy zdánlivě uvaluje kletbu, což souzní s dnes oblíbenější odrůdou duchařských a psychologických hororů. Do kina se hojně chodilo i na loňský Úsměv 2, který ze všeho nejvíc připomíná prvotní zamítnutý draft Nezvratného osudu – manévrovací prostor tedy pro samotnou franšízu i její napodobitele zůstává široký.

Podívejte se na žebříček nejlepších hororů poslední dekády podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: Den of Geek, Bloody Disgusting, Kinobox