Postel - výjimečná, ale stále utajená

Luboš zemřel. Nečekaně a náhle. Při sledování vyhroceného feministického pořadu mu zaskočil koláč a než stačil přivolat pomoc, vydechl naposledy. Ve vedlejším pokoji zatím jeho manželka, matka, teta a starší dcera hrály karty, zatímco mladší dcerka labužnicky polykala korále. Smutné a paradoxní. Ostatně jako celý Lubošův život poznamenaný všudypřítomností žen - rodiček, matek, babiček, učitelek, kosmonautek, lékařek...

Zatímco se Luboš pohodlně uvelebil v urně nad křižovatkou svého života - postelí - v naději, že konečně dosáhl úniku, rychlou smrtí zaskočený divák je vtažen do hrdinova životního příběhu...

Postel není snímkem namířeným proti ženám. Dokonce není ani proti feminismu, který dávno zapomněl, že původně chtěl bojovat za pozvednutí žen a nikoliv za ponížení mužů. Jakkoliv se totiž zdá, že snímek především na ženách nenechává nit suchou, bližší pohled ukazuje, že mnohem smutněji z tohoto genderového poměřování vychází pán tvorstva. Muž konce druhého tisíciletí tu vystupuje jako pouhá nevydařená mutace ženy, nepotřebná nejen k dosažení ženina orgasmu, ale vlastně už ani k početí.

Kromě atraktivního a divácky vděčného námětu, šťavnatého jazyka, který se nebojí i silně expresivních výrazů, Postel zaujme i širokoúhlou kamerou Igora Luthera (Vtáčkovia, siroty a blázni,  Příbeh služebnice), která křísí krásu černobílého obrazu a filigránsky precizního nasvícení. Funkční a působivé je i zasazení snímku do specifického bezčasí či užití efektně popisné hudby (Bizetova Carmen, Dvořákovo Requiem...).

Snímek, ačkoliv vyhrál národní kolo scenáristické soutěže Hartley Merill Prize a v mezinárodní konkurenci skončil třetí, vznikal se značnými obtížemi. V hrubém střihu byl hotov už roku 1995, potom se ale rok nedělo nic. Na počátku roku 1997 se ledy hnuly díky Barrandovu, jenže pak byl z funkce barrandovského ředitele odvolán Václav Marhoul a trable pokračovaly. Film nakonec distribuoval Marhoul na vlastní pěst v několika málo kopiích a s minimálními výdaji na reklamu. Pořád to byl ale výrazně velkorysejší způsob, než jak s ním chtěli naložit noví vládci Barrandova.

Zatímco doma Postel prošla kiny takřka bez povšimnutí, cizina si ji ujít nenechala. Snímek byl vybrán jako teprve sedmý a zatím poslední český/slovenský film do nejstarší paralelní sekce canneského festivalu - mezinárodního týdne kritiky. Předtím se to podařilo z tuzemských filmů jen těmto titulům: Slnko v sieti (v roce 1963), Postava k podpírání a O něčem jiném (roku 1964), Démanty noci (1965), Každý den odvahu (1966) a Čas sluhů (1990). Mimochodem, s Reifem tehdy soutěžili Francois Ozon (8 žen) či Gaspar Noé (Zvrácený), kteří dnes patří mezi renomované světové tvůrce.

Postel nakonec procestovala 35 světových festivalů, v tuzemsku byla nominována na šest Českých lvů a Michal Cihlář dostal ocenění za nejlepší filmový plakát roku.

Oskar Reif od té doby, bohužel, ale žádný další film nenatočil.