Nejlepší i nejhorší filmy režiséra Requiem za sen. Je Aronofsky ujetý manýrista, nebo génius?

Poslední Aronofského film nepřekvapivě rozdělil publikum. Příběh nezdravě obézního a sebedestruktivního otce, který se na poslední chvíli pokouší usmířit s dcerou, část publika okouzlil, část znechutil a část nudil k smrti. Z hlediska Aronofského kariéry šlo o zajímavý úkrok k minimalismu po několika opulentně manýristických produkcích a opět – část veřejnosti to přijala s nadšením, část méně.

Vzhledem k umístění na úplném konci seznamu se ale nemá smysl tvářit neutrálně, Velryba (The Whale) opravdu spíš nefunguje, což se potvrzuje i tím, že nějaký rok po premiéře se po snímku slehla zem. Nejzajímavější na celém projektu byl metanarativ okolo comebacku Brendana Frasera, který strávil celé natáčení v obří prostetice a za odměnu si vypotil Oscara. Jinak ale minimalistická režie příliš nekoresponduje s těžkopádným příběhem a vše působí velmi chtěně.

Aronofsky se označil kulturně za Žida, ovšem s velmi málo vyvinutým spirituálním cítěním. Přesto je při pohledu na jeho tvorbu patrné, že ho dědictví nejen judaistického náboženství fascinuje a přitahuje. Nejvíc se to projevilo v jeho kontroverzním zpodobnění tradičního námětu, jejž sdílí všechna abrahámovská náboženství, tedy příběhu o potopě světa.

Tahle archa pojala některé z největších celebrit, plavili se na ní Russell Crowe, Jennifer Connelly, Anthony Hopkins, Emma Watson a Logan Lerman. Australský gladiátor v čele byl sám o sobě pro některé dost bizarní představa, nemluvě o některých dalších rozhodnutích. Nicméně pro náš ateistický národ nejsou Aronofského autorské volby dost kacířské, aby nás strhly k vášnivé debatě, a sám o sobě snímek působí poněkud přehlédnutelně.

Co přehlédnutelné rozhodně není, je nejexcentričtější Aronofského snímek matka! (mother!), během jehož premiéry dosáhla vrcholu jeho pověst do sebe zahleděného intelektuála, které možná není tak chytrý, jak si myslí. (A nebo je?) Opět se jedná o silně náboženský námět, tentokrát soustředěný na křesťanské dogma. V příběhu manželského páru Jennifer Lawrence a Javiera Bardema se surreálně odráží vztah lidstva a boha jak v podobě doslovného překlápění biblických příběhů, tak Aronofského vlastních úvah.

Matka! může jak učarovat svou snaživou expresivitou, tak iritovat svou polopatickou symbolikou. Zatímco Noe prošumí, na matku! si nejde neudělat názor, nejde k ní být lhostejný. A aby toho nebylo málo, média s nadšením sledovala aférku Aronofského s Lawrence. Přestože v našem žebříčku skončila tahle podívaná v nižší polovině, nikdo se nemusí stydět za to, když vší té bezostyšnosti propadne ať už neironicky, nebo jako campové zábavě.

Tady se nevyhnutelně dostáváme k nejkontroverznějšímu bodu žebříčku. Protože není místo, kam bychom mohli Fontánu (The Fountain) zařadit, aniž bychom někoho naštvali. Najdou se tací, pro něž jde o jeden z nejhlubších filmových zážitků, pro druhé o prostoduchý sentimentální kýč.

Fontána přišla jako první Darrenův film po Requiem za sen, tehdy tedy ještě nešlo o Aronofského v podobě, jak ho známe dnes. Rychle si vydobyl pověst dravého a syrového tvůrce, úkrok k rozmáchlému opusu byl tedy nečekaný. Na Fontánu se čekalo šest let a v její prospěch mluvily i úchvatné upoutávky – jedná se o jednu z nejpřesvědčivějších trailerových kampaní všech dob.

Příslibu audiovizuálně podmanivého příběhu epických rozměrů, jenž se rozprostírá prostorem a časem od prehistorie po dalekou budoucnost, bylo těžké odolat. Výsledný snímek s Hugh Jackmanem a Rachel Weisz pak některé do puntíku přesvědčil a jiní se mu vysmáli jako naivní a přitom sebedůležité ezopatlanině. Pro tento žebříček volíme bezpečnou střední cestu, která pravděpodobně naštve úplně všechny.

Aronofského debut je typickým příběhem self-made režiséra, který mohl díky zlevnění a tedy demokratizaci filmové techniky v devadesátých letech natočit film ze svého a následně jím strhnout celý svět. Nebo alespoň celý festivalový okruh.

Mladý Aronofsky na svůj debut pořádal sbírku po svých příbuzných a přátelích a rozpočet střádal po stovkách dolarů. Výsledek mu vynesl cenu za režii v Sundance a pozici jednoho z nejsledovanějších nováčků. Podobně jako v případě Nolanova Following, jež si premiéru odbylo ve stejný rok, jde o velmi kompromisní produkci a lhali bychom, kdybychom tvrdili, že při jejím zhlédnutí lze jednoznačně vytušit, jak daleko to daný režisér dotáhne. Přesto vidíme jednoznačný talent. V černobílém příběhu o geniálním matematikovi, který se snaží svůj talent uplatnit ve světě, což se mu však krutě vymstí, Aronofsky skvěle vykresluje atmosféru odcizení a společenské bezradnosti.

Wrestler a Černá labuť (Black Swan) zpočátku vznikali jako jako jeden film, v němž bychom sledovali dva paralelní příběhy. Aronofsky ale nastřádal tolik materiálu, že se produkce rozhodl rozdělit. Pro naše potřeby však oba snímky pokládáme vedle sebe, protože jejich síla zůstává největší, když se mohou navzájem doplňovat. Nikdy bychom nikomu nedoporučili zhlédnout pouze jeden z nich.

Sledujeme životní pouť dvou ztracených lidí, kteří se umí (bohužel značně sebedestruktivně) projevit výhradně prostřednictvím objektu své obsese. V případě Randyho jde o profesionální wrestling, v případě Niny balet. Mickey Rourke zažil prostřednictvím Wrestlera (nakonec jen krátkodobý) comeback ne nepodobný Brendanu Fraserovi u Velryby a Natalie Portman si odnesla Oscara. Jedná se o nejméně kontroverzní Aronofského filmy, které nejméně vyčnívají z hollywoodského standardu. A i když není radno vyzývat umělce ke konformitě, v případě tohohle dvojfilmu režisérovi klidnější přístup sednul.

Na první příčku jistě patří produkce, která udělala z nadějného režiséra hvězdu. Requiem za sen (Requiem for a Dream) je odporně sugestivní film, nekonečně dravé a tíživé zpodobnění závislosti, v němž všichni trpí a žijí bez náznaku naděje na šťastný konec. Musíme se ptát, proč tak agresivně negativní film sledovat, co v nás má vzbudit a vyvolat krom samoúčelné tísně?

Pro mnohé jde o perverzní misery porno, dnes ale upřednostníme jeho uhrančivost, intenzitu a schopnost zažrat se pod kůži. Že Ellen Burstyn nevyhrála Oscara, je dodnes považováno za jeden z předních hříchů Akademie. Darren Aronofsky vždy rozděloval publikum, takže můžeme diskutovat o tom, proč film jako Requiem za sen existuje, málokdo by ale zpochybnil, že jde o špičkově zrealizovaný snímek.