Tvůrci Dr. House ani nevěděli, jak moc jejich seriál předurčí trendy následujících let. David Shore spojil věčně vděčné medicínské drama s variací na Sherlocka Holmese a na svět vyskočil nerudný a arogantní, patologickými bolestmi sužovaný, ale také brilantní doktor Gregory House. Přesvědčen o své intelektuální nadřazenosti byl ochotný přijímat jen ty nejvíce extrémní a bizarní lékařské případy, s nimiž se vypořádával velmi netradičním způsobem. Jeho tým ho na jednu stranu nesnášel, na druhou se do krve bil o jeho přízeň a respekt.
Tvůrci vycítili oblibu antihrdinů, brilantních géniů, kteří se na povrchu chovají jako nabubřelí panáci, ale někde v nitru jsou to křehké duše. Tento přístup se během let stal tak trochu klišé a dnes už je těžké ho představit s vážnou tváří. Stinná stránka takového pořadu vždy je, že se na něj mohou nalepit fanoušci, kteří si antihrdinu idolizují a s odkazem na něj se snaží vysvětlovat vlastní antisociální chování. Seriály jako Rick a Morty pak musí vynakládat mnoho energie, aby svému publiku vysvětlili: Ne, tohohle člověka si nemáte brát za vzor.
Tohle nebezpečí začali brzy chápat i tvůrci House a při opětovném zhlédnutí, zvlášť při sledování v rychlejším sledu, je až překvapivé, jak málo (obzvlášť v pozdějších dílech) uhýbají před Houseovou toxicitou, negativitou a tím, jak moc jeho chování ničí život všem okolo něj, ale především jemu samému. V popkulturní mysli utkvěly víc jeho vtipné hlášky než překvapivě komplexní psychologický vývoj. Seriál ještě následoval zvyklosti své doby a jednotlivé epizody se soustředily na uzavřené případy, na jejichž konci se situace v Houseově týmu většinou vrátí ke statu quo. Příběh přesto krůček po krůčku postupuje a Dr. House v podání nezaměnitelného Hugha Laurieho zůstává jedním z nejlepších televizních charakterů.
Zoufalkám jsme se před ne tak dávnem věnovali v samostatném výročním textu, kde naplno popisujeme jejich zásadnost jak pro popkulturu, tak i pro postavení „ženské“ tvorby v jejím rámci. Tvůrci Marcu Cherrymu se podařilo z prokletého námětu rodinné telenovely obsazené pohasínajícími hvězdami udělat jednu z největších popkulturních událostí své doby jednoduše tím, že si vydobyl dostatek prostředků a marketing s jeho seriálem zacházel tak, jak si zasloužil. Jako s něčím, na co být hrdý, a nikoliv jako s vedlejším produktem, za jaký se televize pomalu stydí (jak se „pořadům pro ženy“ do té doby dělo).
Formát Zoufalých manželek je i po letech funkční a chytlavý. Unuděné a frustrované ženy unikají k bizarním maloměstkým zločinům, jež připomínají, že i ten nejspořádanější člověk má nějaké ty kostlivce ve skříni. Každodenní zkušenost se mísí s kriminálním vzrušením, to vše oživeno komediální nadsázkou, ale i citem pro melodrama. Zlí jazykové tvrdili, že Zoufalky jsou jen dražší telenovela, ale právě v tom spočíval jejich smysl – šlo o důkaz, že když se na tento formát vynaloží dost času a úsilí, může být výsledek úžasná a živelná podívaná.
House a Zoufalky byli masovými hity, jež ovládly veřejný prostor a přitahovaly všechny druhy publika. Remake kultovního sci-fi seriálu Battlestar Galactica z konce sedmdesátých let měl vždy ohraničenější, tím však věrnější okruh příznivců a příznivkyň. Ronald D. Moore si vzal na starost oživení látky ve velkém, proto seriál otevřel televizním filmem o délce tří epizod.
Televizní sci-fi to přesto měly dlouho těžké, až do nástupu streamovacích gigantů nemohly doufat v rozpočet, který by jim umožňoval konkurovat filmové produkci. Výsledek tedy vždy vypadal jako tvůrčí kompromis. Špičkového řemesla se snáz dosáhne u dramatu o oprsklém doktorovi než ve vesmírné opeře. Na tehdejší poměry masivní rozpočet byl ostatně problém, s nímž se produkce po celou dobu potýkala a nakonec šlo o příčinu konce po čtyřech sezónách.
Jak ale probereme hned u naší další položky, skončit v nejlepším je možná divácky neuspokojivé a v publiku to zanechává díru a touhu po pokračování, nakonec to je ale to nejlepší, co se seriálu může stát. Battlestar Galactica si získala značnou oblibu a mezi příznivci sci-fi kultovní status. Ani širší veřejnost včetně kritické obce nebyla na slovo skoupá, na seriál se tedy dodnes vzpomíná ve výčtu toho nejlepšího, co během posledních dvou dekád vzniklo.
Lost nejdřív strhli svět a následně se stali symbolem show utržené ze řetězu, která se zpronevěřila všem svým kvalitám. Až do kvalitativního kolapsu Hry o trůny (Game of Thrones) byli Ztraceni největším symbolem televizního seriálu, který z vrcholu spadl až na dno, takže ho dnes často najdeme jak v žebříčcích nejdůležitějších seriálů, tak i těch s nejhorším koncem.
Je ale chyba myslet si, že jen proto nemůžeme ocenit jednak kvalitu přinejmenším prvních dvou řad, ale možná ještě víc pocit zlomovosti a zásadnosti, který seriál vyzařoval. Žádnou televizní show nejde zcela smysluplně hodnotit pohledem na celek, protože z principu televizní produkce bývají i ty nejlepší projekty ždímány do nekonečna, a tedy kvalitativně klesají. Proto mohou být Simpsonovi jedním z nejlepších i nejhorších seriálů všech dob. A přestože nadšení provázející první epizody Ztracených nevyhnutelně odvál čas, neměli bychom na ně zapomínat. Stanice ABC, stejně jako v případě Zoufalých manželek, věděla, že seriál se musí stát události. Musí se stát tím nejdůležitějším tématem, o němž se dá v tu chvíli bavit. A to se u Ztracených jednoznačně povedlo.
J. J. Abrams vytvořil atraktivní koncept o posádce letadla ztroskotané na tajuplném ostrově a tým scenáristů ho pak vyždímal, co se dalo. A nejspíš i, co se nedalo. Přestože druhá polovina projektu má už svými šílenými zvraty (cestování v čase a prostoru, posmrtné očistce, alternativní reality a atomová bomba v batohu) už poněkud campový nádech, Ztraceni zůstanou jedním ze zlomových okamžiků televizní tvorby. Zlatý věk televize propukl jejich příchodem naplno.