Jan Procházka a Karel Kachyňa, dva rodilí Moraváci, se filmově potkali počátkem 60. let a během deseti let spolu natočili čtrnáct povětšinou mimořádných filmů – Trápení, Závrať, Vysoká zeď, Směšný pán, Ať žije republika, Kočár do Vídně, Noc nevěsty, Ucho, Už zase skáču přes kaluže…
„Byli jsme ve filmařské práci naladěni na stejnou tóninu a spolupracovalo se nám neuvěřitelně lehce,“ vzpomínal Kachyňa. „Když tak o tom přemýšlím, nejbližší jsme si s Honzou asi byli v chápání postav. Postavy mých filmů nikdy neoplývaly hlubokomyslnými psychologickými sondami, prakticky vždy byly velice jednoduché. Duchovní zázemí bylo cítit až tak nějak za nimi.“
Oba se až vzácně doplňovali. Procházkův výjimečný cit pro ženské hrdinky Kachyňa obrušoval svým sarkasmem. Procházkův zájem o nitro hlavních hrdinů Kachyňa násobil svojí lyrikou. Kachyňovy sklony k patosu shazovaly Procházkova jemná sebeironie a vtipný postřeh... Výsledkem byly jednoduché příběhy o složitých věcech, malé filmy o velkých problémech, ať už citových či dějinných.
Srpen 1968 ovšem jejich spolupráci drasticky ukončil. Politický thriller Ucho o všemocné státní bezpečnosti, která drží v šachu i nejvyšší komunistické funkcionáře, sice ještě stihli v ústraní kroměřížského zámku dokončit, pak je ovšem Procházka jako jeden z hlavních mluvčích tzv. pražského jara odstaven. A problémy má i Kachyňa, mj. kvůli filmu svého studenta FAMU Vlastimila Venclíka Nezvaný host.
U Procházka, který byl ještě na jaře 1968 na kompletní zdravotní prohlídce, která nic nenašla, se s nebývalou intenzitou rozjíždí rakovina. Státní bezpečnost se domnívá, že jde o fingovanou diagnózu a vede proti němu nebývalé ostrou diskreditační kampaň. V dubnu 1970 Československá televize odvysílá dokument Svědectví od Seiny, ve kterém Státní bezpečnost účelově sestříhala Procházkovy odposlouchávané rozhovory. Procházka v něm velmi neuctivě mluví o svým přátelích, kolezích, lidech na venkově i ve městě. Národem dosud milovaný scenárista byl podlostí útoku zdrcen. „Byl to můj hlas, ale ne moje věty, byl to můj hlas…,“ opakoval prý dokola bledý jako stěna.
Vše vyvrcholilo o Vánocích 1970, kdy byl Procházka na pár dnů propuštěn do domácího ošetřování a kdy dostal ránu nejtěžší. „Všem jsme zavolali, že je táta doma, ale nechtěli jsme ho rozrušovat návštěvami,“ vzpomíná Procházkova dcera Iva. „Přijal jen Kachyňu, toho chtěl vidět.“ Nejbližší spolupracovník mu však přišel říct, že je tlačen ke zdi a že bude nucen se zříct jejich společných filmů i Procházky jako takového. Procházka mu to odsouhlasí, záhy po Kachyňově odchodu se ale jeho stav zhorší natolik, že musí být odvezen do nemocnice. Domů už se nikdy nevrátí. Umírá 20. února 1971 v pouhých 42 letech.
Že to byla pro český film nenahraditelná ztráta, neboť Procházka byl tehdy ve vrcholné tvůrčí formě, dokázala citová dramata Městem chodí Mikuláš a Kráva, které Kachyňa v Procházkově pozůstalosti našel a počátkem 90. let natočil. Se známkou nejvyšší kvality. Jak se ostatně na tandem Kachyňa – Procházka vždycky slušelo.